Pavel Němec |
|||||||
|
|||||||
091. Normalita Lidé si občas vyslechnou poznámku o tom, že nejsou normální, že se vznášejí v oblacích, že nestojí pevnýma nohama na zemi. Jako kdyby existovala nějaká normalita. Je pravda, že mnozí vědci se snaží normalitu stanovit. Snaží se filozofové, sociologové, psychiatři, psychologové, pedagogové. Možná, že představu o normalitě mají, ale nemohou ji uveřejnit. Ukázalo by se totiž, že mnozí tvůrci společnosti normální nejsou nebo že představa normality odporuje lidské přirozenosti. Myslíte si, že krátkozraký pragmatismus, sobectví, násilí, zvůle, hrabivost a jiné praktiky mocných jsou v rámci lidské normality? Těžko. Normalita také souvisí s duchovními dimenzemi. Pokud bychom za součást lidské normality zařadili například vztah k umění nebo ke kráse, už bychom museli stanovit pro koho to platí. Není snadné stanovit normalitu, však posuďte sami, jak se o to pokoušejí v knize Vzpoura deprivantů František Koukolík a Jana Drtilová. Vycházejí ze statistických a hodnotových měřítek. Jedním z měřítek by mohl být inteligenční kvocient 100, tedy průměrný. Nízkou hodnotu považují za patologickou, tedy chorobnou, vysokou nikoli. Já jsem však znal lidi s nízkou inteligencí, kteří byli jako lidé velmi hodnotní a naopak. V uvedené knize nabízejí tuto definici: Lidsky normální je duševně zdravý jedinec, který dosáhl průměrné úrovně poznávacích schopností a jim odpovídající úrovně vývoje citového a morálního života. Tak této definici bych nemohl vyhovět, protože mne tato společnost označila za duševně nemocného člověka, za schizofrenika. Jiná definice zase říká, že normální může být většina dětí, které dokončí základní školu. Opakem by snad mohli být lidé sociálně nejistí. Někteří zase za normální považují ty, kteří jsou jako ostatní. Pokud by tedy většina lidí měla žloutenku, tak asi ti, kteří ji nemají by byli nenormální? Ne, z průměru nelze vycházet. Podle mého názoru normální člověk dokáže žít ve zdravé lidské společnosti, dokáže rozlišit dobré a zlé, dokáže samostatně myslet a ve své paměti je schopen uložit to, co prožil. Nikomu neubližuje, nikoho neokrádá a mluví pravdu. Co bychom mohli si přát více? 092. Kredit S normalitou souvisí i kredit. Kredit je něco jako pověst člověka. Ve svém životě se stýkáme s mnoha lidmi. Na některých jsme závislí, někteří jsou závislí na nás, s některými spolupracujeme, s jinými odpočíváme. Všem lidem i bytostem kolem nás, které známe, se kterými se stýkáme, dáváme kredit, naše osobní hodnocení. Někoho máme rádi a důvěřujeme mu, jinému nedůvěřujeme, rádi ho nemáme a nepřejeme si s ním se stýkat. Pokud získáme od někoho nějakou informaci, obvykle máme možnost si ji nějak ověřit. Je-li správná, přisoudíme sdělovateli pozitivní kredit a příště mu věříme o to více. K těm, kterým důvěřujeme jsme ochotni se ještě více přiblížit, dáváme jim tím další šanci ke zvýšení kreditu. Když zklamou, o kredit a důvěru přijdou. Když se osvědčí, máme zájem na dalším sblížení a na další spolupráci. Kredit mohou mít jednotliví lidé, ale i organizace, společnosti, podnikatelé, politici, národy i duchovní bytosti. Všichni, kteří nám cokoli dávají. My sami se samozřejmě budeme snažit o získání dobrého kreditu u všech, se kterými se stýkáme. Dobrý kredit souvisí s karmou a hodnotou osobnosti. Jistě, byly snahy vnucovat lidem hodnocení toho či onoho člověka, podnikatele, politika a dalších, kteří si za to zaplatili. Nedejme na nikoho nic a sami suďme a přiřazujme kredit. A pouze na základě kreditu spolupracujme. Nikoli s těmi, kdo v nás vzbuzují strach. K těm budeme lhostejní. O kredit usilují politici a politické strany, abychom jim pak dali ve volbách hlas. Obvykle se o to snaží pěknými slovy, ale na to nic nedáme. Rozhodující jsou jejich schopnosti a ty mohou předvést jedině v nějaké méně důležité funkci. Z práce politiků se rodí kredit politické strany a z práce členů kredit všech organizací. Dnes jsou v mnoha organizacích lidé dobří i špatní. Špatní lidé úmyslně kazí pověst organizaci, snad aby pomohli konkurenci. Vedení organizace nemá vždy možnost se takových lidí zbavit. Přitom je to pro ně životně důležité. Jenže vyhodit toho, kdo má nějakou moc je obtížné a může to udělat jen ten, kdo je sám zcela čistý. Snad proto mohou do současné politiky vstoupit jen lidé s ušmudlanou minulostí. Věřím, že se to změní. 093. Dobrozdání Nemůžeme mít osobní zkušenost se vším a s každým, koho potřebujeme a komu musíme dát důvěru, funkci nebo peníze. Máme však obvykle nějaké společné známé a ti nám dají na toho nebo onoho dobrozdání. Sdělí nám, jaký on má kredit u nich. Sdělí, jaké má osoba, služba nebo věc vlastnosti, k čemu je dobrá, co se dá očekávat. Takové dobrozdání je pak podmíněno i kreditem a odborností posuzovatele. Když mi někdo z přátel, komu důvěřuji a koho mám rád, sdělí své dobrozdání o někom, koho neznám, rád budu dále spolupracovat i s touto dříve neznámou osobou a budu očekávat, že se dobrozdání potvrdí a změní v kredit. Může se také stát, že získám velmi nepříznivé svědectví od osoby, kterou považuji za negativní a lživou. Pak takové vyjádření je pro mne také dobrozdáním pozitivním, ovšem s pochybností. Když mi někdo řekne, že jistý výrobek je dokonalý a velmi užitečný, je to pro mne ta nejlepší reklama. Pokud se jeho dobrozdání potvrdí, považuji to za samozřejmost. Pokud se nepotvrdí, žádám vysvětlení. Některé národy mají u mne vysoký kredit a každé jednání s příslušníkem tohoto národa bývá velmi srdečnou záležitostí. Mezi národy které mám rád patří Indové, Francouzi, Švédové a vůbec seveřané, méně důvěřuji Američanům, Angličanům a Arabům. S jedním národem mám vyloženě špatné zkušenosti a jak mohu se mu vyhýbám. Nebudu psát který to je, nechci nikomu dělat špatnou reklamu. Ostatně - takové hodnocení vychází vždy z osobní zkušenosti a s dobou se mění a tak si nedělám například iluze o kreditu Čechů u Rakušanů. Budu se proto snažit, abych nedělal ostudu těm, ke kterým se hlásím, ke kterým patřím. 094. Svědomí Nic není pro mne důležitější než svědomí. Stále usiluji o čisté svědomí. Není to věc samoúčelná, ani se to netýká pouze morálky. Je to věc osobní moci. Když mám čisté svědomí, nemusím mít z ničeho strach. Když nemám z ničeho strach, jsem mocný a nikdo mne nepřemůže, leda by mne zabil. Nemusím se bát policie, která chce se mnou něco vyřídit, nemusím se bát potíží se svými přáteli ani s duchovními bytostmi. Svědomí je specifická forma paměti. Pamatujeme si svá jednání a záměry a jak jsme schopni hodnotit dobré a zlé, tak jsme schopni hodnotit i sami sebe. Když jednáme tak, že své jednání jsme schopni kdykoli a před kýmkoli obhájit, pak můžeme udělat cokoli, i přestoupit zákon, pokud je špatný. Nejlepší je, když jednáme tak, abychom měli vždy čisté svědomí. Někdy to však nevyjde. Potom musíme znát nějaký způsob, jak si své svědomí vyčistit. Iluzorní je zpověď u pana faráře. Tím, že církvi sdělíme svůj hřích a někdo cizí, koho se to vůbec netýká, nám jako odpustí, tím se nic nevyřeší, jen si založíme na ještě větší potíže. Možností, jak vyčistit svědomí je asi pětadvacet a pokud je to zapotřebí, jistě na to sami přijdeme. Já jsem jich poznal asi patnáct a všechny užívám. Nejlepší ovšem je přiznat chybu a nahradit škodu. Slíbit sobě a poškozeným, že se to již opakovat nebude, popřípadě své provinění odčinit na někom jiném a jinak. Pod číslem 112 pak píši o odpuštění, což s tímto také souvisí. Také při vzájemném odpuštění se zatížené svědomí očistí. Bůh pak odpustí každému jeho hřích, který je odčiněn nebo vyrovnán. Mít čisté svědomí je náramně příjemná věc. Život je snadný, prostý, radostný, pohodový, mezilidské vztahy se snadno mohou dále rozvíjet. Špatné svědomí každý vývoj osobnosti zastaví, popřípadě ho zvrátí do negativní roviny. Čisté nebo alespoň nezatížené svědomí je východiskem k vybudování spravedlivé a dokonalé společnosti. Nikdy nemůže prosperovat společnost lidí s nečistým svědomím. Svědomí je velký dar od stvořitele člověku. Bez něj by člověk nebyl svobodnou bytostí, nanejvýš pouhým biorobotem poslouchajícím své pány. 095. Vděčnost Vděčnost je formou kreditu. Opravdu nelze mezilidskou spolupráci vést tak, aby v každém okamžiku měli všichni zúčastnění jistotu, že všechny dluhy a pohledávky jsou vyrovnány, že nikdo nikomu nic nedluží. To nejde už z toho důvodu, že jednotlivé služby a protislužby jsou hodnoceny jinak a také mnoho spolupráce se uskuteční mimo placené služby. Lidé spolu žijí, vzájemně si pomáhají a jak mohou, vyloučí ze spolupráce peníze. Někdo to považuje za ponižující, jinému se nechtějí platit daně, třetí peníze nemá, čtvrtý své služby nepovažuje za profesionální, pátý je rád, když může pomoci a šestý desátý má jiný další důvod. Při takové spolupráci pak nezbývá než řešit odměnu formou jiné protislužby. A než k vyrovnání dojde, vzniká čestný dluh ve formě vděčnosti. Asi bych nedokázal spočítat, kolika lidem jsem vděčný a už vůbec bych nedokázal stanovit výši čestného dluhu. To snad by nedokázal nikdo a je to asi dobře. Když se s někým setkám, vím, že mu jsem dlužen, že jsem mu vděčný a rád pro něj zase něco udělám. Máme spolu zkrátka otevřený účet a když někdo něco potřebuje, vzájemně si vyhovíme. Opakem vděčnosti je výčitka nebo pocit sounáležitosti. Pocit sounáležitosti souvisí s dobrou vůlí a nese vědomí, že on pro nás něco udělal dobrého, ale my že mu nic nedlužíme, že jsme vše oplatili a obě strany jsou připraveny k nové spolupráci. Výčitka souvisí s přesvědčením, že jsme pro druhého udělali něco dobrého a on to neuznal nebo to odměnil něčím špatným, zlým. My někoho máme rádi a pomáháme mu a ten druhý nás rád nemá a ubližuje nám. Chyba však může být na obou stranách. Pokud by náš partner naši službu ocenil jako dobrou a měl nedobrý charakter, zneužíval by nás dokud bychom byli k tomu ochotni. Pak bychom pocítili výčitku a od spolupráce bychom upustili. Pokud partner naši snahu ocenil negativně, pak je také dobré spolupráci ukončit nebo změnit. V každém případě je dobré ujistit partnery o naší vůli pomáhat a pak počkat až sami požádají. Tato zásada platí zejména pro vztah rodičů k dospělým dětem. Takže nabídněme a čekejme. |