|
odpuštění |
Odpuštění je dvojí: od druhých, druhým a sama sobě |
| Odpuštění je součástí řešení všech problémů a má svá pravidla. Problémy ve vztazích jsou a budou, ale musí být i návraty, zpět ke stavu harmonie a spokojenosti. Nelze odpustit neurovnaný spor, nemůžeme být k odpuštění přinuceni. Postup na všech úrovních je takový: spor, řešení, urovnání, odpuštění a zapomenutí. Můžeme také odpuštění přijmout jako formu vyrovnání a zapomenutí. Historie obsahuje pouze krize a neurovnané spory, vše dořešené bylo zapomenuto i v historii. |
| Známe dva druhy řešení vztahů: kompromisem, dohodou a smírem, naproti tomu diktátem, přinucením akceptovat názor a vůli někoho cizího. Při řešení smírem můžeme najít ne kompromis, ale výhodné řešení, harmonii, soulad a výsledkem je všeobecná spokojenost. Dojde ke sblížení. Naproti tomu při řešení diktátem, při uplatnění hierarchie nebo moci, musí jedna strana přijmout názor a řešení silnějšího, nejde však o řešení, ale projev trvalého sporu. Odpuštění je možné pouze při řešení smírem, při řešení příkazem spor a problém trvá. Malé neřešené spory pak vyústily do hvězdných válek a trvalého nepřátelství. Měli bychom se z toho poučit a zvážit účelnost hierarchického uspořádání moci a vlivu. |
| Při posuzování jednání sebe i druhých zvažujeme, zda šlo o jednání v dobré nebo ve zlé vůli. Chyby způsobené při jednání v dobré vůli mohou být školou života, způsobené neznalostí nebo nedbalostí, kdy neplníme očekávání nebo povinnosti. Zde je náprava a dohoda snadnější. Kdo však jedná ve zlé vůli nebo účelově svévolně, vytváří konflikty, které se řeší obtížně. Pokud způsobíme problém při jednání v dobré vůli, může stačit omluva nebo náhrada škody a lze odpustit sobě i druhému a zapomenout. Předpokládá se, že problém se opakovat nebude. To platí také ve škole života, kdy způsobíme trapné chyby z neznalosti nebo nezkušenosti, kdy osudové síly dohánějí naši nedostatečnou výchovu v mládí. Nejčastější formou školy života jsou hloupé řeči nebo malé zanedbatelné škody. Postižení obvykle odpustí a zapomenou, ale ti, kdo chybu udělali, si ji pamatují dlouho, aby ji už neopakovali. Vzpomeňme si, kolik chyb jsme takto udělali pouze jednou. Druzí nám je odpustili, ale my je sobě odpustíme až najdeme lepší řešení a až je jisté, že je opakovat nebudeme. |
| Pak jsou zde ještě naše hříchy, to je jednání, které posuzuje hierarchie, respektive subjekty, které mají snahu nás manipulovat, řídit a vnucovat nám svoji vůli. Hříchy jsou nám odpuštěny pokud se kajeme, přijímáme konformní postoje, přijmeme status poddaného a vyjádříme to ve své lítosti. Můžeme však najít jinou hierarchii, jiné vztahy, které neuplatňují hřích jako formu ovládání. |
| Ve spolupráci je však vždy přítomno hodnocení jednání, to vytváří kredit na obou stranách, ve vztahu mezi člověkem a osudem je to karma, člověk projevuje vůči duchovnímu světu (osudovým silám) prosby a vděčnost, osud člověku sděluje, jak je s jeho jednáním spokojený ve formě karmy. Zde je nejvyšším trestem odmítnutí spolupráce a opuštění. Pro odpuštění je nutné uznání viny. Kdo vstupuje na novou duchovní cestu, začíná s hodnocením nanovo, má čistou karmu. |
| Pokud nechceme mít spory, máme zájem o dobré vztahy, pak nasloucháme svému okolí a snažíme se odstranit své chybné jednání, protože první pochybení se odpouští, ale časté opakování i malé chyby vztahy spolehlivě naruší a odpustit se nedá. Kdo je kritizován za jednání, které považuje za správné, musí hledat souvěrce, kteří hodnotí stejně. |
| . |
