Pavel Němec |
|||||||
|
|||||||
111. Chyba Není snadné sdělit, co je to chyba. Cokoli může být jakékoli a jakkoli. Když však jde o ucelený systém, pak se očekává, že vše v tomto systému bude uspořádáno podle nějakého klíče, podle pravidla. Když některý prvek stanovené pravidlo nedodrží, označíme ho za chybu. Chyby pak můžeme najít v růstu krystalu, v textu jako chybu pravopisnou, v programu jako chybu postupu nebo syntaxe, což je jakýsi pravopis programu, Chybu v jakémkoli růstu, chybu v jednání, ve výpočtech, chybu v předpokladech, chybu ve sdělených informacích, kde informace neodpovídají skutečnosti. Každá chyba vnáší do systému jiný řad a tím systém narušuje. Krystal roste jinak, společnost se vyvíjí jinak, dopis s chybami má jiný následek než pisatel očekával, chyba v jednání provokuje další chyby v jednání, politická chyba odkloní jiným směrem vývoj společnosti. Chyba v počítačovém programu způsobí, že program pracuje jinak než jsme očekávali popřípadě nepracuje vůbec. Proto je nutné chyby odstraňovat. Jakmile najdeme chybu, posoudíme ji a zjednáme nápravu. U počítačových programů je to snadné, pokud program s chybou již v mnoha kopiích nemají uživatelé. Chybu v jednání můžeme napravit omluvou, chyby v růstu však se napravují velmi obtížně. Proto si dáváme dobrý pozor, jak vychováváme děti, jak tvoříme jejich systém poznání, jak vytváříme jejich dovednosti a hodnotový systém. Jsou však i chyby žádoucí. Takovou náhodnou chybou v systému může být obohaceno poznání lidstva, chyba v genetickém vybavení může stát na počátku nového druhu, chyba ve výpočtech může přinést novou zkušenost. Chyba v chybném společenském systému může zahájit cestu k nápravě. Chyba tedy může přinést do systému nové kvality, avšak vzhledem k tomu, že naprostá většina takových kvalit je nežádoucích, chyby napravujeme a jejich následky odstraňujeme. Mohou se objevit i záměrné chyby. Pak mluvíme třeba o sabotáži, testování, hledání nebo o úmyslném poškození, také o zavirování programu nebo systému. Kdo vloží do systému záměrně chybu a systém poškodí, nese odpovědnost a očekává se, že svoji chybu napraví a odčiní. 112. Odpuštění Téma odpuštění je velmi složité a rozhodně nejde přejít tvrzením odpouštějte všem všechno a budete se mít dobře. To ne. Při odpouštění musíme myslet na to, zda nebudeme přinuceni trvale a stále více odpouštět a odpouštět, zatímco druzí toho budou stále zneužívat. Odpustit lze nerealizovaný záměr a často je s tím spojena demonstrace osobní moci. Uvedu příklad. Oponent prohlásí: přeji ti pořádný malér. Odpovíme: a já ti to odpouštím. Nebo: přeji ti, aby ti někdo rozbil hlavu. Odpovíme: já ti i to odpouštím. Pak sami ukážeme svoji morální převahu, na takovou formu prokletí zapomeneme a nic se nám nestane, přání zlého se nenaplní. S realizovaným záměrem je to již horší. Když mi někdo ublíží, přeji si, aby svůj čin napravil, abych mu mohl odpustit. Jakmile svůj špatný čin napraví, ujistím ho o svém odpuštění. Například nám někdo ukradne peníze. Zloděje a chytíme a ujistíme ho: chci ti odpustit, ale to mohu, až peníze vrátíš a omluvíš se. Když zloděje nechytíme nebo nic napravit nechce, můžeme nad ním vyslovit kletbu. Kletba je opakem odpuštění a souvisí s černou magií. Pozor na kletbu, kletbě musí vždy předcházet snaha o dohodu, pokud je to jen trošku možné. Každé odpuštění znamená urovnání vztahů, zahlazení karmického dluhu a zastavení růstu napětí. Tam, kde lidé neumí odpouštět ani po vyrovnání dluhu, tam každý malý konflikt může přerůst až v krevní mstu. Jistě však nebudeme odpouštět těm, kteří nám vytrvale ubližují a naše odpuštění vyžadují. Jen na nás samých závisí, komu odpustíme a komu ne. Nebudeme trvale odpouštět těm, kteří nám trvale ubližují. O odpuštění však jistě usilovat budeme, nejen pro urovnání mezilidských vztahů, ale především pro náš osobní klid. Nést v sobě pocit křivdy je velmi energeticky náročné. 113. Překvapení Na věci a události, které očekáváme, se připravíme. Přemýšlíme, jak vše přijmout, jak se zachovat, co udělat, co říci, jak a co odmítnout a tak podobně. Potká-li nás něco nečekaného, nevíme, jak se zachovat, jednáme někdy intuitivně, jindy jak jsme zvyklí v podobné situaci. Nelze říci, co je dobré a co ne. Někdy bychom sami sobě škodili, kdybychom jednali s rozmyslem, protože intuitivní jednání je lepší. Obvykle však jednání s rozmyslem je lepší a proto mají skauti heslo "buď připraven". Myslí tím být připraven na každou situaci se kterou se mohou ve svém životě setkat. Pionýři mají heslo "k budování a obraně vlasti buď připraven", ti to konkretizují, takže to vysvětlovat nemusím. Takže být připraven a mít rozmyšleno popřípadě i nacvičeno co a jak kdy udělat je jedna věc, která obvykle přináší zisk a pohodu, překvapení je opakem. Přihodilo se něco, na co jsme nebyli připraveni. Možná víme, jak se v daném případě zachovat, ale překvapeni jsme stejně, protože jsme nepočítali, že se stane to, co se stalo. Překvapení prožíváme obvykle příjemná. O nepříjemném překvapení říkáme, že je to pro nás šok. Nedávno nám nabízeli léčbu šokem. Už to víme. Byli jsme vyléčeni z planých nadějí a růžových snů. Také jsme na to nebyli připraveni, to je pravda. Nikoho tedy nešokujme, snad jen pro zábavu, je však pravda, že někteří lidé horory vyhledávají a zažijí mnoho šoků, ale vědí, že je to jen film nebo hra, že to není realita. Snažme se přichystat příjemná překvapení, aspoň život bude pestrý, nebude nudný a fádní. Přichystejme překvapení všem, které máme rádi, ať je veselo. Však i vtip ve své pointě obsahuje překvapení. Takové překvapení ukáže lidem, že ještě nejsou na všechno připraveni a také ukáže, že jsme všeho schopni, zejména legrace. 114. Vzor Když se plete svetr, používá se vzor, když nevíme, jak skloňovat nebo časovat slova, použijeme vzor, když máme připravit sérii stejných předmětů, připraví někdo vzor a když se někdo chová příkladně, je nám vzorem, jelikož je vzorný. Příklad a vzor jsou slova s podobným výrazem. Se vzorem souvisí i slovo originál. Vzor se napodobuje a vytváří se další originály, originál se kopíruje a vznikají kopie. Se vzorem také souvisí norma. Norma je dána hodnotami někde zapsanými, vzor nic nikde zapsáno nemá, ten si musíme změřit sami. Také precedent je jakýmsi vzorem. Precedent je průběh, proces, který má nějaké příčiny, nějaké následky a hlavně je nějak hodnocen. Ten, kdo jedná novým a neobvyklým způsobem, vytváří precedent. Nejsme-li s jeho chováním spokojeni, řekneme, že je bezprecedentní, to znamená, že tak ještě nikdo nejednal. Člověk vůbec rád napodobuje. Ono to dá dost práce vymýšlet stále něco nového a proč taky, když se mnoho věcí osvědčilo a ověřilo, proč dál hledat? Prostě se napodobí. Lidé pak jednají obvyklými způsoby podle dávno daných vzorů a precedentů. Napodobují modelové situace. Modelové situace nám jsou také předkládány ve filmu a v televizi a očekává se, že budou napodobeny, jsou předkládány jako vzor. Nikdo se pak nemůže zlobit, když vzory z filmu někdo napodobuje. Však lidé by se mohli obhajovat i u soudu: proč jste mu občane vypíchl to oko a usekl tu hlavu? No přece proto, že jsem to viděl včera v televizi, víte pane soudce? A je to. Musíme se zamyslet nad vzory, kterými vytváříme vzorník chování mládeže. Dáváme jim dobré nebo špatné vzory pro jejich chování? Jsme jim my sami dobrým vzorem? 115. Zklamání Nemůžeme vědět všechno a nemůžeme vědět, co se stane. Mezery v poznání pak nahrazujeme předpoklady. Nikdy se nestane, že bychom se nemohli rozhodnout jen proto, že něco nevíme. Cokoli nevíme, nahradíme předpokladem a přitom vycházíme ze zkušenosti. Pro doplnění chybějících informací užíváme myšlenkové operace. Analogii, dedukci, indukci, syntézu. Když máme dostatek zkušeností, bývají naše předpoklady přesné. Pokud náš systém poznání je pochybný, pak naše okolí často nad našimi předpoklady žasne a diví se. Naše předpoklady jsou obvykle příznivější než realita. Někdy spíše z opatrnosti sdělujeme předpoklad horší a pak nás označí za pesimistu nebo skeptika. Jakmile si pak můžeme náš předpoklad ověřit v realitě, ve chvíli, kdy se předpoklad změní v poznání, můžeme prožít zklamání, uspokojení nebo překvapení i šok. Nejlepší je uspokojení, když zjistíme, že naše předpoklady odpovídaly realitě. S touto oblastí souvisí objevitelské cesty. Letíme do kosmu? Nyní už víme, co nás tam čeká, konstruktéři mají znalosti a tak se lety do kosmu staly rutinní záležitostí. V celém vývoji kosmonautiky však hrály roli předpoklady. Vždy, když vzniká něco nového, než se to prověří v praxi, vycházejí konstruktéři z předpokladů. A co se zklamáním? Pokud jde o život, musí se připravit, pokud to jde, záchranné mechanismy které se uplatní ve všech předvídatelných situacích. Tam, kde záchranné mechanismu uplatnit nelze, tam nastupují zvířata. Neříkám, že je to správné, ale zvířata letěla do kosmu před člověkem, zvířata se používají v laboratořích, snad proto, že se neumějí bránit. Co je zvířatům po tom, že člověk chce ověřit nový lék nebo že chce lítat do kosmu? Zklamání je spojeno s emocemi. Je samo emocí a může vyprovokovat agresivitu i pasivitu. Nejtíže člověk snáší zklamání ve spojení se ztrátou člověka nebo majetku nebo času při marné práci. Avšak i samo zklamání je podnětné. Ukazuje nám, že naše odhady a předpoklady byly mylné, že jsme nejednali dobře a že zkrátka tudy cesta nevede. Naše každé zklamání pak má vést ke změně názorů, předpokladů a hodnotové orientace. Ze zklamání se zkrátka máme poučit. |