Vznešenost a ješitnost
Na své duchovní pouti hledajícího
jsem dospěl až sem, k ješitnosti a vznešenosti. Obě tyto vlastnosti patří k
sobecké moci. Ješitnost je dána snahou být neustále první ve své skupině, nenechat
si kohokoli přerůst přes hlavu, což vyžaduje zablokování osobního a duchovního
růstu všech podřízených. Žádný podřízený pak nemá nárok na zvýšení
kvalifikace studiem, určitě nedostane doporučení a podřízení musí být z důvodu
ješitnosti nadřízeného neustále ponižováni a peskováni.
Vznešenost je podobný princip, ale s malou odchylkou. Kdokoli má zájem o
služební postup, musí respektovat autoritu svého šéfa, klanět se mu, eventuelně mu
blahořečit a uctívat jej. Krajní formou vznešenosti je kult osobnosti, do kterého
také může být vůdce zmanipulován těmi, kdož se ho bojí.
S ohledem na pohodu čtenářů mých stránek nyní ukončím svoji úvahu, který
by si ovšem vyžadovala stovky stránek vědeckého zkoumání v oblasti psychologie,
politologie i teologie, neboť, jak se zdá, právě tyto dvě vlastnosti v trvalém
konfliktu dvou démonů trvale určovali běh pozemských dějin. Nakonec oba spojil do
trvalé harmonie strach z pozemského člověka.
Nemám rád, když někdo pouze sděluje, co se mu nelíbí a s čím nesouhlasí a temné naději, že jeho posluchači budou předpokládat, že on si přeje právě tu nápravu, kterou i oni. Proto zde napíši, co by se s tím mohlo dělat. Především chci napsat, že šéfy je nutné poslouchat z důvodu řádného a včasného splnění pracovních úkolů. Kdo však své úkoly plní, ať má pokoj, důvěru a dobré ohodnocení. Do lidských vztahů musíme vrátit přejícnost a solidaritu. Jednat v dobré vůli a poučit se z chyb, hledat příčiny a znovuobjevovat kauzální systém. Zpětně se nám pak podaří napravit vše, co nás trápí. Caesar byl přející, říkal: lidem chléb a hry. Neberte nám tedy hry, zejména ty, které si rádi hrajeme ve svém soukromí. Naději, že chleba bude, ještě mám. A kdo na to má, ať jde vpřed. Až bude vpředu, ať je vděčný těm, kteří jej pustili před sebe. Kdo má moc, ať se o ni rozdělí, jinak je to sobec.