Uroboros věčnosti
| Uroboros je symbolem věčnosti a má podobu hada
stočeného do kruhu, který se zakusuje do svého vlastního ocasu. Uhryzává svůj
vlastní ocas a z toho žije. Velmi zajímavá symbolika. S tímto symbolem se setkáme u
Krista a Zarathuštry, který se ústy Nietzscheho prohlašoval za Antikrista. V souvislosti s takovou formou věčnosti za každou cenu zde vzniká dilema, zda dát přednost věčnosti na základě potřebnosti nebo věčnosti na základě osobní moci a libida. Vše kolem nás někdy začíná a někdy končí a na mnoho jevů máme osobní vliv. Vypneme a zapneme počítač, nastoupíme a vystoupíme z vlaku, zapálíme a uhasíme oheň. Však víme, že i naše planeta vznikla a jednou zanikne. Jen uroboros a jeho nositelé zde chtějí být věčně. Říká se, že bůh je věčný a to souvisí s délkou existence myšlenky a ducha. Ani myšlenka není věčná, také ona má svoji aktuálnost a ta je pomíjivá. Neaktuální myšlenku nahrazuje myšlenka aktuálnější. Bohové jsou nositeli tvůrčí myšlenky a jejich existenci omezuje aktuálnost myšlenky a bytostní forma. Zde se dostávám do oblasti předpokladů a tezí, o které máme jen malé povědomí. Tedy to, co napíši, jsou pouze mé teze, ale jsem přesvědčen o jejich platnosti. Mým cílem je dokázat, že princip věčnosti je špatný (chybný) s ohledem na potřebu vývoje celého Bytí. Každý nosič myšlenky má omezenou životnost a každá myšlenka jednou přestane být aktuální. Aktuálnost myšlenky je velmi proměnlivá, od několika sekund až po období, které je mimo naši představu. Některé myšlenky jsou pro nás nadčasové, ale jen málokterá přesáhne přes několik tvůrčích věků. Za nejtrvalejší považuji myšleku samotné existence, ale také ona může ztratit svoji platnost. Nastávající tvůrčí období bude řešit formy sociálních systémů a zde nastává stav konfrontace s myšlenkami vázanými na předešlé sociální systémy. Dále se ukazuje, že bytostní forma existence není věčná, ale počítá se na milénia. Duch přežívá pouze několik milénií a pak se vyčerpá a stane se obtížným a démonickým. Rozhodující pro existenci ducha je úspěšnost. Každý duch se tedy snaží o vlastní úspěšnost, sebeprosazení a vliv. Trvalý neúspěch a ztráta naděje láme osobnost. Z toho plyne potřeba vytvoření sociálního systému, ve kterém se maximální počet bytostí (osobností) bude cítit úspěšných. Bytosti odmítané mají zaniknout nebo změnit podstatu své existence. Pokud však mají ve svém egu princip věčnosti, stávají se krajně agresívními se snahou docílit úspěchu za každou cenu. |