Osobní duchovní růst
Pro vývoj osobnosti
člověka jsou důležité první roky života. Blaze tomu, kdo najde ve své
rodině milující a chápající učitele a ochránce. Mnoho důležitého se naučíme již v mateřské školce. Naučíme se žít v kolektivu a zvykneme si na denní režim. Přijmeme také láskyplnou starost paní učitelky, která nás baví, nakrmí, vyvenčí a uloží k odpočinku. Poznáme, že jsou kolem nás i jiní lidé, než my sami a naše rodina a naučíme se s nimi žít. Na základní škole se pak naučíme číst, abychom si mohli v hospodě objednat oběd a psát, abychom si pak mohli napsat taháky a zamilovaná psaníčka. Na druhý stupeň už pak máme více vzpomínek, neboť tam už navazujeme velmi rozmanité kontakty s vrstevníky a realizujeme své bláznivé nápady. Střední škola rozvíjí naši osobnost. Zde už samostatně jednáme a poznáváme zákonitosti světa. Maturita pak dosvědčí, že jsme dospělí. Na vysoké škole se učíme myslet a dva roky jsou skvělou průpravou pro život. Pokud někdo skončí předčasně neúspěchem, ať nelituje, že se na vejšku vůbec dostal. Je to skvělá škola myšlení. Poslední roky vysoké školy pak sešněrují naše myšlení do profesionální formy. Každý si svoji univerzitu stejně nakonec prožije v běžném životě. Souběžně pak hledáme svého partnera a místo ve společnosti. Blaze těm, kdo mají dobré pomocníky a dobrý vzor v rodině. Do třicátého roku života má člověk čas na osobní zrání a přípravu pro svůj osobní životní úkol. Když je doba uspěchaná a překotná, může to být i dříve, v klidné době i později. Přijetím osobního životního úkolu se pak člověk vydává na dobrodružnou cestu životem. Právě přijetí osobního životního úkolu, který je ostatně pro člověka připraven ještě před jeho narozením, naplňuje člověk smysl svého života a současně se mu dostává duchovního vedení a ochrany. Pokud uspěje, může jako duchovní bytost po smrti těla pomáhat svým následovníkům nebo svým potomkům. Zkrátka - stále je co dělat. |