Euthanasie

Právě tyto dny, ve kterých umírá papež Jan Pavel II., jsou dobrou příležitostí pro zamyšlení nad euthanasií, spíše také nad snahou udržet životní funkce lidského těla ještě dlouho po odchodu ducha. Euthanásie jako ulehčení umírání na výslovnou žádost umírajícího před svědky z vlastní rodiny a před lékařem je stále posuzováno jako vražda a pouze v některých zemích povoleno.
V souvislosti s tím nás pak překvapí informace o velkém počtu úmrtí starých osob, kterým na onen svět zcela svévolně pomohli zdravotníci a snad i lékaři za tučné odměny od pohřebních ústavů.
Druhým extrémem je pak dlouhodobé napojení osob v kómatu na přístoje udržující životní funkce. Jejich odpojení se posuzuje jako euthanásie, i když o to zde vůbec nejde. Považuji to za týrání osob, kterým je takto odepřena smrt. Vše to pak souvisí s nevírou v posmrtný život a v inkarnaci, kterou prosadila církev někdy kolem roku 330 prostým hlasování na koncilu. Pokud odmítáme euthanásii jako nepatřičný zásah do přirozenosti smrti, pak nelze ze stejného důvodu také dlouhodobě udržovat člověka před smrtí na přístrojích.
Málo toho víme o samotném okamžiku smrti, při kterém vystupuje duše z těla. Nevíme, za jakých podmínek, ale předpokládám, že jde o okamžik vrcholného strádání. V okamžiku vystoupení z těla pak dojde k výraznému pocitu úlevy a osvobození. Pokud je však při euthanasii podán zklidňující lék, může dojít k zániku ducha v těle, když duše z těla nevysoupí. Pokud tedy chceme zavést praxi euthanásie, pak bychom si měli tyto okolnosti prověřit.