Spasa

Pojem spása je sice pro mnohé lidi nejasný, ovšem jde o zásadní pojem ve spiritismu a magii. Znamená zajištění věčného života. Řeší osud lidského ducha, lidské duše, po tělesné smrti. Toto téma řeší nebo má vyřešen každý duchovní kult, každé společneství, zpravidla střídáním inkarnace a barda, to znamená, že lidský duch vstupuje do nového těla a po zániku těla se opět uvolňuje a nějakým způsobem působí ve společnosti dál ve prospěch života.
Křesťanství zavedlo pojem spása jako pojem záchrana k věčnému životu a tím podmínilo nárok na život po životě oddaností teokratickému systému podle zásad stanovených Římskou říší. V souvislosti s příchodem změn kolem roku 2012 bude i téma života po životě nově řešeno ve prospěch pozemského člověka, tedy všech osob. Otázka nestojí, zda je člověk "samospasitelný", ale za jakých podmínek může člověk počítat s věčným životem. Říká se, že ducha nelze zabít, ale určité omezující nástroje má každý šaman. Každý člověk může obtěžujícího ducha (poltergeistera) přesunout na jiné místo. Měli bychom si však uvědomit, že každý člověk jednou bude opět duchem a ve vlastním zájmu proto musí vztahy mezi lidským a duchovním světěmm řešit. Harmonické vztahy, jakási symbióza mezi lidským a duchovním světem je ve prospěch obou stran, konfrontační prostředí může vést nejen k zániku člověka i ducha, ale k úplnému sociálnímu i duchovnímu zániku civilizace a kultu.
Lidé očekávají příchod Spasitele, tedy bytosti, která zajistí věčný život. Představa ale je velmi nejasná. Považuji za problematické očekávání někoho cizího, kdo by zajistil základní předpoklad pro přežití člověka bez nějakého mocenského záměru. Přeji si, aby nikdo cizí do těchto záležitostí nezasahoval, aby vše, co je spojeno s věčným životem, si člověk kontroloval a řídil sám. To ale vyžaduje znalost problémů a znalost možností, které člověk má. Nejlépe tuto záležitost řeší rod, to znamená široká rodina se znalostí svého rodokmenu a zachovávající vzpomínku a kontakt se zemřelými členy. To však zakazují knihy Mojžíšovy s cílem postavit si na této a podobných zásadách svoji moc. Pokud by tuto zásadu měli křesťané respektovat, nesměli by se bavit se svými svatými. Obracení se s prosbami ke svatým (jde o archetypální bytosti) ukazuje možnosti pomoci duchovního světa lidem. Z duchovního světa, které je nazváno "společné vědomí" nebo "společné nevědomí" přichází pro člověka užitečné informace a naopak duchovní bytosti mají prosptřednictvím člověka podíl na životě a posilují si vlastní existenci energií z lidského světa a také z otevřeného ohně. Proto jsou spirituální prožitky silnější v oblastech, kde déle topili v otevřeném krbu.
Spása je tedy příslib věčného života s podmínkou respektování zásad kultu. To lze jistě akceptovat, ale je zde otázka, kdo stanoví podmínky a ve prospěch koho. Pokud je zde respektován zájem člověka a harmonický sociální systém, pak je vše naprosto v pořádku. Prvním předpokladem zůstává, aby měl člověk o další inkarnaci zájem, to znamená, aby inkarnace byla pro něj příjemná a zajímavá. Znamená to odstranit utrpení, krizové stavy a sociální nejistotu. Dát lidem rozkoše a umožnit rozšířené vědomí pro komunikaci s duchovním vědomím. Toto musí být nabídnuto všem lidem a naopak, lidé si tuto možnost musí zasloužit tím, že u sebe budou posilovat a rozvíjet schopnosti kterými mohou být pro svoji společnost přínosem. Samozřejmě zde musí být i sankce pro ty, kdo ve zlé vůli společnosti škodí. Takovou krajní sankcí může být návrat k inkarnaci do inteligentního zvířete, například koně nebo psa. Kdo však týrá zvířata, může se později inkarnovat právě mezi ně.
Přeji si, abychom všichni měli příslib věčného života na základě zásad ve prospěch celého lidského rodu. Přeji si, aby lidé realizovali svoji představu o ráji zde na zemi a pokud se to Bohu nelíbí, ať se vrátí do svého ráje, ze kterého člověka vyhnal.