Katechismus je kniha, která stručně a věcně správně přibližuje každému zájemci podstatu určitého učení. K výuce náboženství širokých lidových vrstev se používaly obvykle katechismy ve formě otázek a odpovědí. Pročítej pečlivě tuto knihu a přemýšlej. O každé jediné odpovědi učení teologové napsali stovky tlustých spisů. Zde máme pravdy předloženy jednoduše, tak aby je každý byl schopen pochopit a zapamatovat si je. Všechny pravdy na sebe navazují a neodporují si. Je to dokonalá stavba, která ti může pomoci zůstat pevně stát v informačním chaosu tohoto světa. Dnes i mnozí učení teologové hlásají bludy, které jsou s v rozporu s tradičním učením katolické církve. Kéž by vysokoškolští studenti znali alespoň to, co díky katechismu ovládaly dříve děti již na obecných školách.
Katechismus je základem katolické ideologie, cílem je především sjednotit názorový základ křesťanů bez ohledu na studium reality.

Podáváme první část katechismu, který sestavil ThDr. František Tomášek s církevním schválením 30. července 1968 apoštolské administratury v Praze. (Budeš-li mít zájem, sežeň si katechismus kompletní. Je to kniha, která by neměla chybět v knihovničce žádného katolíka).
I když katechismus sestavil kardinál, musí se nechat schválit, aby byla zachována jednota v celé církvi. Zdrojem ideí je tedy lidem nedosažitelný zdroj kdesi ve Vatikánu nebo ještě dál. Opakem je shoda, která vychází z lidského srdce, je všem dostupná a lidé se shodnou na svých duchovních představách a poznatcích i bez pomoci vyšší autority.

Úvodní slovo

KATECHISMUS katolického náboženství je kniha posvátná, poněvadž nám podává pravdy Boží. Proto je přijímáme s vírou božskou neboli nadpřirozenou. To znamená: S pomocí Boží přijímáme s nejpevnější jistotou všechno, co Bůh oznámil neboli zjevil a čemu nás učí jeho Církev jako pravdám od Boha zjeveným. I tomu pevně věříme, co nemůžeme poznat z osobní zkušenosti nebo pochopit svým rozumem, protože ty pravdy máme od Boha.
Není zde žádné místo pro lidské přemýšlení. Vše je dáno církevní autoritou. Kauzalita se neuplatní a pokud by někdo sebesnaživěji odhalil nějkaké zákonitosti a vztahy, je odmítnut, pokud jeho poznání je v rozporu s tím, co hlásá církev.

Božskou nadpřirozenou víru si nemůže nikdo dát sám. Je to veliký dar neboli milost od Boha. Tento dar božské, nadpřirozené víry jsme dostali s milostí posvěcující. Máme za něj děkovat a také se modlit o to, abychom si jej vždy zachovali, upevňovali a rozmnožoval.
Mnoha myšlenkám katecheze není vůbec rozumět, protože používá pojmy s nejasným obsahem. Málokdo zná definici pojmu hřích, spása, posvěcení, Boží milost, milost posvěcující. Do podstaty tezi málokdo může proniknout, protože chybí klíčové informace. 

Proto s modlitbou a s touto božskou, nadpřirozenou vírou ber do ruky tuto knihu.

Katechismus katolického náboženství není k tomu, abys pravdy Boží jen poznával. Je hlavně k tomu, abys jim nadpřirozenou vírou radostně věřil, podle nich se řídil ve svém denním životě, podle nich opravdu žil. K tomu ovšem zase potřebuješ Boží pomoci. Proto začínej a ukončuj četbu katechismu vždy modlitbou.
Nejde jen o soubor ideologických informací, ale také o návod k jednání. Ovšem katolíci, kteří katrechismus šíří, žijí podle jiných pravidel - podle pravidel světské moci. Katechismus je pro ně ideovým nástrojem, nikoli zdrojem radostné víry.

1. NÁŠ VĚČNÝ CÍL: NEBE

1. K čemu jsme na světě?

Jsme na světě, abychom sloužili Bohu a po smrti se dostali do nebe.
Toto je katolická priorita. I když je katechismus jakkoli změní, tyto dvě myšlenky v něm budou vždy obsaženy, ovšem co znamená odchod do nebe a co tam lidskou duši čeká, to už se dál nerozvádí. Jde o další posílení závislosti na autoritativní bytosti jménem  Bůh a nenávratnou ztrátu osobnosti. Problém s odvlékáním pozemského člověka do nebe trvá již osm milénií a byl také důvodem pádu pozemských říší.

2. Čím sloužíme Bohu?

Bohu sloužíme tím, že 1. věříme v pravdy Boží, 2. žijeme v milosti posvěcující a 3. plníme zákon Boží.
Věřit v pravdy Boží znamená, že nelze věřit v nic jiného. Milost posvěcující je forma nekritické konformity a zákon Boží jsou pravidla upravující lidské jednání. Opakem toho je posilování osobního charakteru na základě individualismu, jednání v souladu s vlastním unikátním svědomím a životní aktivita podle vlastní motivace. Tato osobní svobodná cesta je upravena obecnou etikou a zákony.

Zamysli se! — Není nikoho, kdo by vždy a upřímně mohl prohlašovat: „Jsem tak šťasten, že mi už nic nechybí." Bůh to již tak zařídil, abychom zde na světě neulpěli jen na životě pozemském, ale také myslili na věčný život po smrti, na svůj věčný cíl. Svatý Augustin o tom napsal: „Stvořil jsi nás, Bože, pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě" (Vyznání I, 1).
Já osobně jsem spokojený, nic mi nechybí, to, co mám, mi proživot úplněš stačí. Jde totiž o to, že to, co mám, mi umožňuje plnit mé životní poslání. Právě možnost naplnit životní poslání je zdrojem spokojenosti. Bůh prostřednictvím církve lidem přináší utrpení podle vzoru Ježíše, aby tito pak byli ochotni z planety odejít do neznáma.

Pro věčný cíl, pro nebe ses také zvláštním způsobem narodil. Stalo se to při svatém křtu. Křest byl pro tebe jako nové narození. Bylo to narození ne z rodičů, ale z Boha! Bylo to narození ne pro život pozemský, ale pro nebe. Bez toho narození by ses do nebe vůbec nemohl dostat. Proto řekl Pán Ježíš: „Nenarodí-li se kdo znova z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do království Božího" (Jan 3, 5). Den tvého křtu je proto nejpamátnějším dnem tvého života. Víš kdy jsi byl pokřtěn?
Křest je jako zápis do knihy odsouzených k odchodu z planety. Lidem ale nepomůže, ani když křtění nejsou. O tom, zda budou odvlečeni na cizí planetu, rozhoduje jejich charakter a síla ducha. Kdo odmítne průvodce "na druhou stranu", zůstává zde mezi svými. Problém je ale v tom, že lidé se přítomnosti duchovních bytostí bojí. Je nutné si opět zvyknout na duchovní přítomnost a ducha milovat po smrti stejně, jak byl milován za života neboť jeho podstata (charakter) se nezměnil.

Nestačí však při křtu se pro nebe narodit, ale podle toho také musíš žít! Proto při křtu kněz připomínal tvému kmotrovi, abys vždy věřil v pravdy Boží, žil v milosti posvěcující a plnil zákon Boží, zvláště největší přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.
Víme, že křest sám o sobě nestačí. Pokud vesmírné mocnosti neprojeví o člověka zájem, přichází mezi zemřelé známé a zůstane mezi nimi, dokud nevstoupí do nového života. 

Proto nakonec po křtu svatém kněz ještě položil na tebe bílou roušku se slovy: „Přijmi roucho bílé a přines je bez poskvrny před soudní trůn Pána našeho Ježíše Krista, abys měl život věčný. Amen." A potom pro tebe podal kmotru do rukou hořící svíci se slovy: „Přijmi svíci hořící a zachovávej bez úhony křest svůj. Zachovávej Boží přikázání, abys až Pán přijde k nebeské svatbě, mohl mu jít vstříc se všemi svatými dvoru nebeského a byl živ na věky věků. Amen."
Toto je symbolická fráze, která vyzývá k životu podle katolických pravidel.

Co pravil Pán Ježíš o našem věčném cíli? — Pán Ježíš pravil o našem věčném cíli: „Co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale ztratil život (věčný)?" (Mat 16, 26). „Hledejte tedy nejprve království Boží a jeho spravedlnost a ostatní všechno bude vám přidáno!" (Mat 6, 33).
On život věčný v utrpní není nic lákavého.  Mnohem lepší je život věčný ve zcela jiným sociálním systému, který zohledňuje lidské oprávněné zájmy. Cílem katolické církve je odvlékání pozemských lidí na jiné planety a tomu přizpůsobila svůj program a svoji katechezi. Vytváří současně dojem, že alternativa neexistuje a pokud existuje, že je démonická.

Važ si této knihy. Chce být tvým dobrým přítelem a vůdcem na cestě životem. Přemýšlej často o tom, co ti praví, vroucně a často se modlívej, abys důslední podle toho žil. Tak se staneš šťastným nejen jednou na věčnosti, ale už zde na světě, neboť apoštol sv. Pavel praví: „Těm, kdož miluji Boha, všechno pomáhá k dobrému" (Řím 8, 28). A Pán Ježíš řekl: „Blahoslavení, kteří slovo Boži slyší a zachovávají" (Luk 11, 28).
Jistě jde o manipulaci, neboť sama podstata katolického životního stylu vede člověka do programového účelového utrpení. O pocitu štěstí natož spokojenosti nemůže být řeč, snad jen lze prožít jakousi mystickou mánii.

2. BOŽÍ PRAVDY - ZJEVENÍ BOŽÍ

3. Kdo nás učí pravdám Božím?

Pravdám Božím nás učí Církev katolická.
Katolický Bůh je natolik vydělený subjekt, že jiná křesťanská církev o něm učit stejným způsobem nemůže. Kromě toho je církev mocenským světským nástrojem a její moc je dána poměrem souvěrců a jinověrců.

4. V čem jsou obsaženy pravdy Boží?

Pravdy Boží jsou obsaženy v Písmě svatém a v ústním podání apoštolů.
Kde je konec apoštolů a Písmo svaté, čili Bibli, si napsali katolíci sami. Bible se však snadno může stát dokumentem, který dokazuje, že zločiny církve jsou systémové a nelze je napravit.

5. Co je Písmo svaté?

Písmo svaté je sbírka knih, které byly sepsány z vnuknutím Ducha svatého a uznány od Církve za slovo Boží.
Každá kniha je buď inspirována nebo opsaná. Mnoho osob se schovává za její autority, aniž by znali její obsah. Navíc k jejímu pochopení je zapotřebí klíč. Bez znalostí souvislostí nelze text ani pochopit, ani vyložit. Kromě toho jsou historické události v Bibli zkresleny ve prospěch moci Katolické církve.

8. Které jsou pravdy Boži základní?

Pravdy Boží základní jsou: 1. Bůh je jeden. 2. Bůh je nejvýš spravedlivý. 3. Bůh je ve třech osobách. 4. Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil. 5. Duše lidská je nesmrtelná. 6. Milosti Boží je k spáse nevyhnutelně potřeba.
Základní teologickou otázkou zůstává, kde je vlastně Bůh. Pokud je zde s námi, pak je chybou odcházet jinam. Pokud je jinde, pak nepůsobí zde na Zremi. Pokud Bůh tvořil v Ráji a Adama a Evu seslal na tuto planetu, pak není jejím Stvořitelem. Pokud tvořil zde a pak odešel, pak není tím, která stvořil Adama a Evu.

3. KDO JE BŮH

9. Z čeho poznáváme, že je Bůh?

Že je Bůh, poznáváme: 1. Z viditelného světa, 2. z hlasu svědomí a 3. zvláště z nadpřirozeného zjevení Božího.
Pojem Bůh je velmi nejasný, schází definice.

10. Kdo je Bůh?

Bůh je Pán celého světa i vesmíru a náš Otec nebeský.
Toto je pokus o definici. Lze ji však zpochybnit. Pokud Bůh je Pánem všeho, pak nemůže nic vydělovat jako oblast, která patří jinému Pánu. Katolický Bůh, tím, že se vyděluje, je pouze Pánem Katolické církve a ničeho, co považuje za špatné. Pokud by byl Pánem všeho, pak by mu VŠE bylo dobré.

Že je Bůh, poznáváme: 1. z viditelného světa. Nic se nemůže udělat samo. Dům má svého stavitele, svět a celý vesmír má svého Stvořitele. — 2. Z pohybu země a ostatních těles ve vesmíru. Nic se nemůže samo od sebe dát do pohybu. Naší zemi a ostatním tělesům ve vesmíru dal pohyb všemohoucí Bůh. — 3. Ze vzniku života na zemi. Z neživé hmoty se nemůže vyvinout vlastní silou živá bytost. Proto první rostliny, první zvířata a první lidi stvořil Bůh a také jim dal zákony, jak se mají dále rozmnožovat. — 4. Ze zákonů přírodních. Všechno v přírodě se řídí podle moudrých zákonů, jež směřují k určitému cíli. Tyto zákony nedali lidé, nýbrž tvůrce přírody — Bůh. On je nejvyšší zákonodárce. Tak je pro nás svět a celý vesmír přirozeným zjevením Božím.
Znáte tu pohádku jak Honza zachránil princeznu a jeho falešní bratři pak si jeho zásluhy přisvojili? Pokud by katolický Bůh skutečně stvořil přírodu a zvířata, měl by k nim jiný vztah, nepohrdal by jimi ani on, ani katolíci.

Že je Bůh, poznáváme z hlasu svědomí. — Každý člověk, pokud není otupělý hříchem, má ve své duši vnitřní hlas a ten mu praví, co je dobré a co je zlé. Konáme-li něco dobrého, chválí nás ten hlas. Konáme-li něco zlého, vyčítá nám to. Tomu hlasu říkáme svědomí. Svědomí jsme si sami nedali, ani je nemůžeme odstranit. Svědomí nám mohl dát jen náš stvořitel — Bůh!
Svědomí je hlas, který je nutné poslouchat a následovat. Často ale hlas svědomí stojí proti zájmům církve. Často jednáme podle svého svědomí v přímém rozporu proti tomu, co hlásá církev. I to je důkaz, že jde o odlišné entity.

Moje doporučení: katolická církev je nástrojem světské moci, který nás odvádí od skutečného boha a staví mezi něj a člověka boha falešného. Vědomně odmítněme vliv katolické církve a nezabývejme se jí, ignorujme ji. Neřešme její dogmata a naslouchejme hlasu svého srdce. Obraťme se k jiné duchovní autoritě. I tak nám bude katolická a jiná katecheze asertivně vnucována. Řešení těchto záležitostí přenechejme mágům. Všem katechetům sdělme, že nás jejich téma nezajímá. Můžete jim také říci, že boží přítomnost vnímáte a takový stav že vám vyhovuje. Pokud se spiritismem zabýváte, můžete katechetům nabídnout, že jim spojení s bohem sprostředkujete. Zatím to všichni odmítli. Já osobně boží přítomnost trvale vnímám.