Hledání cesty  1       1992 - 1996      OBSAH 1 - 4

obsah

Úvod 1

Žijeme v době zásadních společenských změn a ani si 
neuvědomujeme jejich hloubku. Dva tisíce let už prožíváme 
přítomnost křesťanství které vytvořilo úplně nový svět a zničilo 
světy minulé. Donutilo prosté lidi k sebeobětování a neúnavné 
práci, vytvořilo stav urozených, kterým dalo do správy 
vytvořenou nadhodnotu. 
Motor společenského vývoje se rozběhl naplno. Budovaly a bořily 
se nové společnosti, svět se dal cestou násilí a totality, kterou 
podle skutků apoštolů zavedla svatá církev. Zahalila ženy, zakázala 
sex a tím došlo k nárůstu lidnatosti zemí. Církev udržovala prostý 
lid v nevědomosti a poslušnosti a pro mocné tím zajišťovala 
lacinou pracovní sílu. Mocní bohatli a hledali další zdroje 
bohatství. Přemnožené národy mohly vést války a později mocní 
začali podporovat objevitelskou činnost jako další zdroj bohatství. 
Objevitelská činnost zahájila konec působení křesťanských církví. 
Člověka začaly nahrazovat výkonnější a lacinější stroje. 
Člověk přestal být lacinou výrobní silou, začal podnikat a platit 
daně. Požadavky na psychologické působení se změnily. Stát přestal 
církve potřebovat. Mezi tím si prostí lidé vybojovali lidská práva a 
sociální jistoty. Nové možnosti šíření informací zahájené 
vynálezem knihtisku znamenaly protržení hráze zadržovaného 
poznání. S přijetím poznání se mění postavení prostého člověka a 
jeho osvobození od nevolnické práce. Spolu s objevy a růstem 
moci prostých lidí roste všeobecná životní úroveň. Na to ovšem 
doplácí příroda. Zdroje se vyčerpávají a mnoho živočichů přichází o 
své životní prostředí, je ohroženo a nenávratně mizí. Nakonec 
dochází i na člověka. Nastává souběh mnoha nepříznivých vlivů na 
lidskou existenci. Jde o zničené životní prostředí, neplodnost polí, 
vyčerpané přírodní zdroje, nemocnost lidí, nebezpečí válek a 
války, zničená ozónová vrstva, nemoc AIDS, pracovní přetížení 
lidí, přemnožení lidstva, uspořádání společenských vztahů, 
nešetrné technologie, úbytek lesů, předstih technického poznání 
před filozofickým a duchovním, náboženská nejednotnost. 
Všechny negativní vlivy působí právě v naší době a jsou původcem 
změn. Křesťanský společenský motor je nutné nyní zastavit, jinak 
další vývoj společnosti hrozí jejím zničením. Uvolněním zábran v 
oblasti sexu docílíme snížení lidnatosti země. Však člověk již není 
jediným zdrojem nadhodnoty, především je však jejím 
spotřebitelem. Snížení lidnatosti s sebou přinese požadavek na 
nové uspořádání společnosti. Dramatické doby zůstanou 
minulostí. 
Právě v této době dochází také k převzetí duchovní moci z boha 
Otce na boha Nejvyšší sílu. To souvisí s probíhajícím koncem svě- 
ta. Jde o proces probíhající od roku 1914 dosud a ještě není 
ukončen. Může nás těšit, že máme za sebou pohromy včetně dvou 
světových válek. Křesťanští duchové následovali Krista k bohu 
Nejvyšší síle. Každý z nás nyní může boha Nejvyšší sílu a jeho vůli 
poznat a rozhodnout se, zda jej přijme či nikoliv. Každý sám musí 
mít možnost se svobodně rozhodnout, zda bude následovat Krista 
k bohu Nejvyšší síle. 
Musíme také počítat s mimozemšťany a jejich vůlí. Mnoho tisíc let 
navštěvují naši Zemi. Nejprve ji upravili pro pohodlný život, 
přinesli sem rostliny a živočichy, později ji osídlili lidmi. Nyní 
chtějí zavést změny ve společenském uspořádání, pochopitelně 
narážejí na odpor těch, kterým současný stav vyhovuje. Jsou 
kriminalizováni, zesměšňováni a ničeni. 
Přicházejí v zájmu prostých lidí a svoji vůli nakonec prosadí.  

Úvod 2

Abych dlouho nezdržoval úvodem, sdělím jen to nejnutnější. Tyto 
duchovní a etické úvahy obsahují asi 20 procent nesmyslů a jinak 
snad moudrost, pro někoho to však budou pouze nesmysly, jeho 
věc. jde o moji vlastní duchovní cestu, které jsem dal nyní, v 
červenci roku 1997 prostý název Hledání cesty. Nastává doba, kdy 
novou cestu bude hledat mnoho lidí. Zvu vás všechny tedy ke 
kousku cesty společné. Některé úvahy vzbudí souhlas, jiné 
vyvolají odpor. Mou snahou je dát vám náměty k zamyšlení. Tak 
moje Hledání cesty berte. Autor. 

Hodnotový kruh základní - lásky

1 - osa vědomí, 2 - osa možností, 3 - osa individuální, 4 - osa sociální

  V roce 1986 jsem dostal nápad - ukázat nějaké souvislosti mezi 
poznatky, informacemi a majetkem, prostředky. Postupně jsem si 
uvědomoval další souvislosti a v roce 1989 jsem měl konečnou 
verzi hodnotového kruhu. Hodnotový kruh je mi od té doby 
průvodcem životem a inspirátorem všech mých filozofických 
úvah. 
Vlivem křesťanské výchovy jsem měl určitý odstup od všeho, co 
souvisí s majetkem a snahu získat prostředky jsem považoval za 
nežádoucí. Při dotváření hodnotového kruhu jsem si však 
uvědomil, že získat prostředky je stejně pozitivní jako získat 
poznání nebo schopnost pracovat. Nazval jsem proto hodnotový 
kruh základní kruhem lásky. Všechny hodnoty v něm obsažené 
jsou kladné, žádoucí a pohyb v něm je plně vyvážený přítomností 
doplňkových hodnot. 
Základní osnovu hodnotového kruhu tvoří základní osy, které 
jsou označeny jako osa vědomí a možností. Osa vědomí ukazuje 
mezní možnosti lidského myšlení a inteligence, je tedy více než 
prostý život, protože i v bezvědomí může člověk žít, ale takový život 
nemá smysl. Na spodní části osy vědomí jsou položeny hodnoty 
spojené se subjektem ke kterému je kruh vztažen. Může jít o 
jednotlivce, rodinu, kolektiv nebo i stát, pak je celý tento soubor 
hodnot nazván "osobnost" a doplňkovou hodnotou je "oddělení". 
Patří sem akceschopnost, zdraví, charakter, pevnost, originalita, 
inteligence, intuitivní poznání, rozdílnost a "oddělení" vyjadřuje 
skutečnost, že tato osobnost se svojí jedinečností musí zákonitě od 
druhých odlišovat. 
Na horní části osy vědomí je umístěna hodnota "poznání" a 
protihodnota zapojení . Zde poznání představuje souhrn silných 
(použitelných, funkčních) teorií z oblasti profesní i filozofické. 
Zahrnuje algoritmy, informace, znalosti, souvislosti a vzdělání. 
Ukazuje se, že obsah přijatých znalostí určuje způsob zapojení do 
společenského systému. Proto jsou některé informace sdělovány 
zdarma nebo povinně, jiné jen za úhradu a mnoho dalších 
informací je běžně nedostupných. Tyto nedostupné informace 
souvisí se správou a politikou, za úhradu jsou informace spojené 
s podnikáním. 
Vodorovná osa kolmá na osu poznání je druhá hlavní osa, osa 
možností. Hodnoty na ní umístěné představují souhrn možností 
daných prostředím. Na straně levé jsou všechny možnosti 
přístupné všem, například pocházející z přírody a lidských práv. 
Hlavní hodnotou je zde "skromnost" a doplňkovou hodnotou je 
"svoboda". Předpokládejme, že celý souhrn možností se otvírá 
všem stejně velký. 
Kdo je skromný a stačí mu málo, má větší prostor volby, tedy větší 
svobodu. Humanitní a demokratické systémy prostor možností 
lidem otvírají, naopak totalitní systémy jej přesně odměřují. 
Na základě tohoto poznání, že "skromnost otevírá svobodu" 
odmítneme tvrzení, že "svoboda je poznaná nutnost". Mohli 
bychom říci, že svoboda je dána šíří volby z daných možností. Dvě 
malé děti nenáročné na místo si mohou na tři židle sednout 
mnohým způsobem. Lidé tlustí, kteří zaberou jeden a půl židle 
mnoho variant k usazení nemají. 
Na pravé straně osy možností jsou hodnoty spojené s majetkem, 
privilegii pro ty, kteří patří konkrétnímu subjektu. Jsou to 
prostředky k seberealizaci. Nemovitosti, investice, majetek, 
privilegia mohou sloužit buď k podnikání nebo k osobní spotřebě. 
Prostředky k podnikání mohou a musí být omezeny pravidly, 
prostředky k osobní spotřebě by měly být omezeny stejně jako je 
stanoveno existenční minimum. Nebude-li stanoveno existenční 
maximum, bude snaha splnit existenční minimum s tím, že vše 
navíc je zbytečné. Hospodaření i samo vlastnictví prostředků vede 
subjekt (i člověka) k závislosti. Tato "závislost" je doplňkovou 
hodnotou k prostředkům. Kdo například vlastní nemovitosti, je 
vázán na jedno místo nebo na dvě, má-li domek a chatu. Kdo má 
živnost, je na ni také vázán. Vedlejší osy jsou šikmé a vyjadřují 
svými hodnotami oblasti společné vždy dvěma sousedním 
hodnotovým oblastem na osách hlavních. Mezi hodnotami 
"osobnost" a "skromnost" leží "práce". Práce a pracovitost vede ke 
skromnosti a také rozšiřuje možnosti volby, takže vlastně platí, že 
"práce osvobozuje", arbeit macht frei. Ten, kdo splnil své 
pracovní úkoly má právo na "klid". 
Mezi "poznáním" a "prostředky" leží "funkce". Ukazuje známé 
know-how. Využitím poznání, informací získat majetek, 
prostředky. 
Doplňkovou hodnotou k "funkci" je "odpovědnost". Ta nesmí 
chybět nikde, kde se jedná o využití znalostí nebo o využití nebo 
tvorbu prostředků. Tyto dvě hodnoty, "práci" i "funkci" můžeme 
naplňovat jen v určitém sociálním systému a proto leží na ose 
sociální. Například lékař musí vykonávat svoji funkci tak, aby 
pomohl svým pacientům a současně aby vyhověl požadavkům svých 
nadřízených. K jeho práci se oba mohou vyjádřit. Naproti tomu na 
ose individuální leží hodnoty, ke kterým se okolí vyjadřovat 
nemůže, jde o vnitřní záležitost subjektu, osobnosti. 
Mezi "skromností" a "poznáním" najdeme "program". Patří sem i 
vztah k víře, vlastní životní program a jeho změny. Kdo má svoji 
víru nebo životní program, má také "pohodu". 
Mezi "prostředky" a "osobností" leží "spotřeba". Představuje využití 
prostředků k naplnění dalších schopností subjektu a jeho posílení. 
Patří sem požitky, rekreace, komfort, životní standard, ale také 
nákup nových strojů, přístrojů a nemovitostí. Rovněž způsob, jak 
prostředky využít ve vlastní prospěch a zvýšení akceschopnosti je 
vnitřní záležitostí "osobnosti". Doplňkovou hodnotou je zde neklid 
. Může jít o tvůrčí neklid nebo formu strachu z nedostatku 
prostředků nebo využití získaných možností. 
Hodnotový kruh takto sestavený ukazuje celou řadu vztahů a 
vysvětluje procesy spojené s vývojem a proměnami "osobnosti". 
Hodnotový kruh se jeví jako motor vývoje. Přirozený vývoj je 
vyjádřen osvojováním hodnot ve směru hodinových ručiček, ústup 
jde směrem opačným a je vždy vynucen nepříznivými okolnostmi. 
Postup způsobuje mechanismus hodnot a protihodnot. Žádná 
osobnost, tedy člověk ani skupina, systém, neosvojují všechny 
hodnoty kruhu současně, protože jde o hodnoty protikladné 
sloučené dialektickou jednotou. Jedna hodnota je součástí 
osobního hodnotového systému, je plně osvojena a je z ní 
vycházeno, vše, co dává hodnota protější je bráno jen jako 
důsledek spolužití v určitém systému. Kdo je například zaměřen na 
manuelní práci, na práci za mzdu, bude se realizovat v řídící 
funkci jen z přinucení okolnostmi. Svým životním programem se 
bude jen okrajově a z přinucení zabývat ten, kdo žije v dostatku. 
Principem vývoje vždy bude snaha po dosažení následující 
hodnotové oblasti a opuštění přežité doplňkové hodnoty. Například 
plně vytížený člověk touží vyměnit vysokou úroveň životního 
standardu za více volna, svobody a volného času. Jiný přijal 
poznání a chce toho využít v podnikání a zbavit se tak rutinní 
práce a nudy. 
Cesta zpět může být způsobena ztrátou schopností, ztrátou svobody, 
neudržení kroku v poznání nebo ztrátou funkce, prostředků. 
Následuje propad do předcházející hodnotové oblasti. Mnozí byli 
sraženi až za oblast osobnosti, pak sáhli po alkoholu a drogách. 
Žebříček hodnot je rozvinutou analogickou formou hodnotového 
kruhu. Převrácený žebříček hodnot vyjadřuje osvojování hodnot v 
protisměru. Přitom hodnota "osobnost" je vždy výchozí i cílová. 
Hodnotové testy musí být vždy vyvážené. Toho se dosáhne 
položením volby vždy mezi protilehlými hodnotami současně. 
Takový test se ptá, čemu dá dotazovaný přednost: penězům nebo 
svobodě? vlastní zkušenosti nebo studiu? klidné práci nebo 
odpovědné funkci? životu podle svědomí nebo vysokému 
standardu? Výsledkem je pak hodnotový graf. Může ukazovat 
vztah k hodnotám, ale také působení hodnot doplňkových. 
Poradenská praxe může i s využitím výpočetní techniky ukázat 
perspektivu dalšího rozvoje. 
Teorie hodnotového kruhu vysvětluje jevy spojené s lidskou 
existencí, s hodnotovou i motivační orientací člověka, ale také s 
podstatou, hodnotovou orientací rodiny, kolektivu, správního 
subjektu. Z kvality hodnotové orientace lze usoudit směr dalšího 
vývoje, charakter spolupráce i slabých míst. Podle hodnotové 
orientace bude v budoucnosti nutno vybírat životní partnery a 
organizovat seznamovací akce alespoň čtyř základních skupin 
populace podle hodnotového zaměření. Jen tak se dá úspěšně čelit 
stoupající rozvodovosti. Pochopení vztahů v hodnotovém kruhu 
může vést k otevření plné soutěže ve všech oblastech společenského 
života a tím k zajištění prosperity, protože soutěž je nejúčinnějším 
motorem pokroku. Hodnotový kruh také ukazuje zdroje 
prosperity. Jsou to zdraví a schopnosti osob a systému, svoboda-
skromnost-schopnost volby, poznání-vzdělanost, prostředky-
majetek. Ukazuje také, jak dále tyto zdroje využít. 
Jednotlivé hodnoty na všech čtyřech osách jsou v dialektické 
jednotě a vzájemně se vylučují, negují. Střed kruhu proto 
symbolizuje jen nejobecnější hodnoty společné pro všechny 
oblasti: lásku, soulad, řád, stabilitu - bez dalšího obsahu. Jsou to 
kvality vlastní hodnotám ve všech oblastech. Obsahem je naplní 
teprve obsah jednotlivých hodnotových oblastí. Je to analogie 
motoru, kde svoji roli hraje také moment síly. Hodnotový kruh 
základní-lásky tak představuje nejobecnější teorii společenských 
procesů. Je základem dalších aplikací: hodnotového kruhu 
závislosti, spolupráce, partnerství, vývoje a seberealizace. 

Zásady vycházející z hodnotového kruhu

 1) Každý má právo na svou vlastní osobnost, vlastní zvyky a 
názory. Tím může být samostatným vzorem pro ostatní. Buď bude 
lidmi přijat nebo odmítnut. Pomoc potřebuje až tehdy, když není 
schopen se o sebe postarat nebo když ohrožuje sebe či druhé. 
2) Každý kdo pracuje za mzdu má nárok na klid po splnění svých 
povinností. Za práci má nárok na mzdu se kterou naloží podle 
svého uvážení. Mzda slouží především na pokrytí kulturních a 
sociálních potřeb rodiny. 
3) Kdo pracovat nemůže, má nárok na přiměřené sociální jistoty. 
4) Každý má právo na práci. Pracovní příležitosti zajišťuje veřejná 
správa. 
5) Každý bez rozdílu má právo na občanská práva a svobody. Tato 
nemohou být omezena státními zájmy. Každý musí mít možnost 
seznámit se s Deklarací lidských práv a svobod. 
6) Pro splnění vyšších cílů se člověk vzdává své svobody a vstupuje 
do organizace, zaměstnání, společnosti. Vždy musí vstupovat zcela 
dobrovolně na základě všeobsahující smlouvy. 
7) Nikdo nesmí být nucen žít v nouzi a odříkání, skromnost nesmí 
být zneužita. 
8) Každý bez rozdílu si může uspořádat libovolným způsobem svůj 
soukromý život a sám zvolit jakým způsobem se zapojí do 
společenské dělby práce. Život v rodině musí vycházet ze vzájemné 
dohody rovnoprávných partnerů. 
9) Víra leží na ose individuální a je proto soukromou věcí každého 
člověka. Všechny církve a sekty musí být proto zcela odloučeny od 
státu a financují je pouze vlastní věřící. 
10) Každý má právo zvolit si zdroj poznání svůj a vlastních dětí. 
K veškerému poznání musí mít přístup. Stát zajistí přístup 
inteligence k výsledkům zahraničního výzkumu. 
11) I v oblasti duchovní musí být zajištěna čestná konkurenční 
soutěž. 
12) Každý kdo rozhoduje, nese za svoje rozhodnutí odpovědnost. 
Jedinou povolenou formou nátlaku je hrozba odvolání z funkce. 
Nikdo nesmí být nucen přijímat cizí rozhodnutí za svá vlastní. 
13) Každý má právo vlastnit neomezený majetek který legálně 
získal. 
14) Každý podnikatel má právo na klidné a bezpečné podnikání 
garantované veřejnou správou. Ze svého podnikání platí 
přiměřené odvody stanovené úřady. 
15) Jedním z hlavních úkolů státu je zajistit všem podnikatelům 
rovné podmínky pro konkurenční soutěž. 
16) Podnikatelé se podílejí na škodách které způsobili svým 
podnikáním např. na zdraví lidí nebo poškozením přírody. 
17) Každý má právo na neomezený majetek. S tímto bude 
podnikat, platit daně, sponzorovat a konat prospěšnou činnost. 
18) Osobní spotřeba je věcí každého subjektu. Nikdo nikomu 
nebude předepisovat co si má koupit a co ne. Reklama nemůže 
propagovat škodlivé zboží a služby. 
19) Správní moc vládne na základě vůle lidu a ve prospěch všech 
členů společnosti. Má rozděleny kompetence. 
20) Právní stát, přiměřené sociální jistoty, občanská práva a 
svobody jsou základními kameny demokratické společnosti. 

Hodnotový kruh závislosti

Hodnotový kruh závislosti ukazuje uspořádání totalitní 
společnosti. Tuto formu uspořádání přineslo do naší kulturní 
tradice křesťanství. Hlavní hodnoty zůstávají stejné jako v 
základním hodnotovém kruhu, ale hodnoty doplňkové jsou na 
osách vzájemně vyměněny. 
Vstupem do této společnosti je oblast Osobnost-zapojení. Záleží na 
tom, do jakého postavení se kdo narodí. Zda poddaným nebo 
šlechticem. Zda má prosté nebo privilegované rodiče. Tím je jeho 
celý život předurčen. Protože se v této oblasti společnost rozděluje, 
lze uspořádání společnosti vyjádřit pyramidou ve které je na svislé 
ose vyjádřeno společenské postavení a na vodorovné počet takto 
postavených jedinců. Kruh se stává nevyváženým a 
neprůchodným. 
Na pracovníka pracujícího za mzdu převádějí řídící pracovníci 
plnou odpovědnost, nejčastěji pomocí alibistických pracovních 
předpisů které nelze plnit, ale v případě nehody se z nich vychází. 
Od prostých lidí se vyžaduje skromnost a odříkání, ale svobodu 
totalitní systém nepřináší. Jen závislost na ideologii a 
společenských vztazích. Oblast programu přináší místo pohody 
neklid. To je dáno obsahem křesťanské víry nebo jiné totalitní 
ideologie. Oblast poznání tvoří druhou barieru přes kterou se 
prostý člověk do pravé poloviny kruhu nedostane. Totalitní 
systém zastává názor, že poznání pro prostého člověka není. Pro 
něj je pouze zákon a četník. Poznání totiž přináší oddělení od 
tohoto systému a jeho odmítnutí nebo přechod do pravé poloviny 
kruhu, která obsahuje jen přijatelné hodnoty. Funkce přináší klid, 
prostředky svobodu a spotřeba pohodu. Musí to však být jen pro 
hrstku vyvolených. 
Totalitní systém proto pomocí barier v oblasti osobnost a poznání 
drží prostého člověka v levé části kruhu a tím mu dává tu nejméně 
výhodnou hodnotovou oblast. Společnost se tak dělí na bohaté a 
chudé. Jakmile je bohatých moc, prostý člověk není zajištěn nebo 
když bohatí svůj majetek vystavují na oči chudým, dochází k 
sociálnímu napětí které může přerůst v násilí. Je proto v zájmu celé 
společnosti, aby byly uplatněny demokratické vztahy podle 
základního hodnotového kruhu. 

Kruh spolupráce

osy: Vědomí (Uznání-Osvícení) Možností (Zvýhodnění-Obohacení) 
Individuální Sociální 
Kruh spolupráce ukazuje principy spolupráce v jednotlivých 
oblastech hodnotového kruhu. Je vodítkem pro utváření a řešení 
vztahů ve spolupráci.Mít vyřešeny mezilidské vztahy je základním 
předpokladem pro zapojení do vyššího společenského systému. 
Každou spolupráci je nutné vést tak, aby nevznikaly dlouhodobé 
dluhy. Kruh spolupráce ukazuje, jakým způsobem lze dluhy 
vyrovnávat. 
Kruh ukazuje možnosti kladné i záporné spolupráce ve všech 
osmi základních hodnotových oblastech. Jak je vidět, kladnou 
spolupráci lze realizovat jen na hlavních osách, negativní na 
všech. 
Při spolupráci vznikají dluhy a pohledávky, tvoří se důvěra i 
nedůvěra, vznikají otevřené účty, otevřené vztahy a podezřívavost 
na straně druhé. Zvládneme-li vztahy ve spolupráci, podaří se 
nám vytvářet otevřené účty na základě důvěry, ve kterých vznikají 
dluhy i pohledávky a jsou průběžně vyrovnávány. 
Všechny tyto okolnosti se promítají do oblasti Uznání-odmítnutí. 
Cílem spolupráce je vzájemné povznesení subjektů tím, že 
odevzdávají to, čeho mají nadbytek nebo čeho se mohou vzdát za 
uspokojení svých potřeb nebo za to, co mohou užít v rámci další 
spolupráce. Toto povznesení může mít formu uznání, zvýhodnění, 
osvícení nebo obohacení. Základní pravidlo spolupráce: souhrn 
darovaného má pro příjemce vyšší hodnotu než pro dárce. 
Při nedůvěře počítá každý sám. Má pro mne to, co dostanu větší 
cenu než to, co dám? Vyšším smyslem spolupráce je, že nikdo 
nemusí řešit všechny oblasti hodnotového kruhu, tedy všechny 
oblasti života, vychází z toho, co sám nejlépe ovládá a umí a 
dostává to, čemu se nevěnuje, ale co potřebuje. 
To je základem čtyřčlenné společnosti. Bez zvládnutí principů 
spolupráce nemůže vzniknout stabilní čtyřčlenná společnost, ve 
které prostí lidé dají svoji práci a přijmou svobodu, inteligence 
ukáže cestu k řešení problémů a získá podíl na zisku, podnikatelé 
budou uspokojovat hmotné potřeby společnosti a získají další 
prostředky, správci budou stabilizovat společenské vztahy a 
dostane se jim po zásluze ocenění a úcty. Všichni pak budou mít 
zajištěny hmotné prostředky, svobodu, informace i řád. Bez 
spolupráce bychom nemohli vytvářet vyšší systémy. 
Spolupráce vychází z uznání/odmítnutí a v průběhu spolupráce se 
tyto vztahy upravují, jsou výchozí i cílové. Dva subjekty (osoby, 
kolektivy, systémy) na počátku své spolupráce vycházejí z jakési 
obecné úrovně úcty a důvěry dané společenskými podmínkami 
vyššího systému, jehož jsou oba členy. Když vládne ve společnosti 
nedůvěra, projeví se v počátcích spolupráce. Dále se úcta a důvěra 
rozvíjí podle osobních zkušeností získaných ve spolupráci. Nový 
soused je přijat neutrálně. Je pak na něm, zda se sousedské vztahy 
rozvinou do přátelství a spolupráce, nebo zda se budou často 
setkávat u soudu nebo zda si budou dělat sousedé schválnosti. 
Stejně tak zákazník. Dlouhodobé bezkonfliktní dodavatelsko-
odběratelské vztahy vytvoří důvěru, naopak nezaplacené zboží nebo 
služby způsobí nedůvěru i k dalším zákazníkům. 
V oblasti skromnost/svoboda lze partnera buď zvýhodnit nebo 
omezit. Král daroval městům práva, soused povolí využít dočasně 
část své zahrady, kamarád mne nechá u sebe přespat. Nebo mi 
úřad nepovolí dělat skládku na chodníku s ohledem na zájmy 
jiných lidí, vychovatel nepovolí po večerce hluk opět s ohledem na 
další ubytované. I v oblasti poznání/zapojení je možná kladná i 
záporná spolupráce. Kdokoliv může být osvícen novým poznáním, 
které je pro něj přínosem. Často jsme však svědky zavedení 
neužitečnými nebo nesprávnými informacemi s cílem ochrany 
něčích zájmů. Zde je opravdu těžké uhlídat, jakou cenu mají 
nabízené informace. Proto jsou tak drahé systémové informace, 
které nevhodné nebo nesprávné informace ihned odhalí. Kvalitní 
informace mají velkou cenu, mohou pro příjemce znamenat 
prostředky i svobodu. Také je hned jasné, proč stát vynakládá 
značné prostředky na školství a církve. 
Obvykle se každá spolupráce promítne do oblasti 
obohacení/ochuzení. Za všechny služby, zboží, možnosti i 
informace se obvykle platí penězi. Peníze na pokrytí životních 
potřeb lze považovat za prostředek k získání svobody, peníze 
určené na investice za prostředky k podnikání. Těžko lze usoudit, 
na jaké účely budou získané peníze použity. Je úkolem správců, 
aby dokázali udržet rovnováhu mezi tvorbou a spotřebou. 
Pro hladký průběh spolupráce je nutné znát možnosti nabídky i 
potřeby především vlastní, ale také partnera ve spolupráci. Je to 
práce manažerů vyhledat partnera ke spolupráci a odhadnout jeho 
nabídku i poptávku a na základě vlastních požadavků, potřeb i 
nabídky uzavřít kontrakt. 
Jsou také zakázané oblasti spolupráce a přesto v těchto oblastech 
spolupráce pravidelně probíhá ku prospěchu všech zúčastněných. 
Člověk se vzdává části své svobody a vstupuje do systému, aby v 
něm dosáhl vyšších cílů. Při spolupráci uvnitř systému je kladná 
spolupráce i na ose sociální. Jde o vedení nadřízenými ve funkci 
nebo práci. V systému či společnosti se člověk realizuje na ose 
sociální v souladu s potřebami svého okolí. 
Ve výchově mohou rodiče nebo vychovatelé zasahovat radami i do 
oblastí na ose individuální, tedy do všech hodnotových oblastí ve 
spolupráci kladné. Vytvářejí tak hodnotovou tradici rodiny nebo 
společnosti. Jen v prosté spolupráci nikdo nebude zasahovat 
druhému do jeho práce. Kdo dostal úkol, má jej samostatně 
splnit. Každý musí mít schopnost svoji práci plně zastat a v 
pořádku ji odvést hotovou. 
Pak teprve dojde na základě spolupráce s oceněním vykonané 
práce. Každý má právo odmítnout toho, kdo by mu chtěl radit, ať 
počká, až bude práce hotova, pak se vyjádří, zda se mu výsledek 
práce líbí či nikoliv. Jinak je to zneklidnění. 
Stanovení vlastního programu také musí být věcí zcela osobní a 
soukromou. To se týká jak osob, tak i akciových společností. I tam 
je stanoveno představenstvo, které program stanoví a druzí se k 
němu mohou vyjádřit, až je hotov. Nikdo nesmí nikomu zasahovat 
v prosté spolupráci do stanovení programu. Tato činnost úzce 
souvisí se svědomím. Každého může napadnout nesprávná věc. 
Pokud ji však chce realizovat, dostává se do rozporu se svým 
svědomím. Také vykonávání funkce je oblast ve které nelze 
spolupracovat. Každý nese za svá rozhodnutí plnou odpovědnost. 
Nikdo nikomu nesmí říkat jak se má rozhodnout, co má schválit, 
co zamítnout, co prosadit, čemu zabránit. Jak jinak by mohl 
funkcionář, tedy ten kdo rozhoduje, co se bude a co nebude dělat, 
nést za svoje rozhodnutí plnou odpovědnost? Nejhorší pro 
společnost je stav, ve kterém jedni rozhodují a druzí za to nesou 
odpovědnost. Žádný funkcionář se k tomuto nesmí propůjčit. 
Ani ve spotřebě nemůže nikdo druhému něco doporučovat nebo jej 
jinak svádět. Jak často jsme sváděni k věcem, které nám ve svém 
důsledku škodí nebo mohou škodit. Každý musí vědět: oblast 
spotřeby leží v mé výhradní kompetenci. Nikdo mne nemůže nutit 
si něco koupit, něco pít, něco užívat, něčím se bavit. Vždy mu řeknu, 
že tato oblast leží v mé výhradní kompetenci a on nemá právo se 
zlobit, když jeho nabídky odmítnu. 
Zvládnout pravidla spolupráce je pro příští věk nutné. Musí je 
ovládat každý, kdo nechce zůstat sám a perfektně je musí znát 
každý, kdo užívá v oblasti spolupráce magii. Magie je 
nebezpečnější než střelná zbraň. Je účinná tam, kde vše ostatní selže. 
Avšak nesprávně užita se vždy obrátí proti svému původci. I pro 
obyčejný všední život je nutné znát principy spolupráce. Pak 
člověk ví, na co má právo a kde musí ustoupit. Vyhne se tak 
ztrátám i konfliktům. 
Otázky výchovy je nutné řešit samostatně. I výchova je formou 
spolupráce, avšak musí zasahovat i do oblastí v prosté spolupráci 
zakázaných. Právě proto je výchova musí obsáhnout, aby byly 
správně pochopeny, aby vychovávanému byl vnesen řád, který 
bude zárukou respektování cizích práv a ochranou práv 
vlastních. 
Ve svém životě se setkáváme a rozcházíme s lidmi za nejrůznějších 
okolností a podmínek. Vždy se k nim chovejme zdvořile, tak, 
abychom z vlastní viny neuzavřeli hned v počátku cestu 
spolupráci. Obvykle na první pohled oceníme člověka, co v něm je 
a čeho je schopen. Nechejme však prostor jemu samému, aby se 
mohl projevit. Jednak se můžeme sami v hodnocení mýlit a také 
on sám bude mít snahu se přizpůsobit. Nikdy proto nebudeme 
zpočátku důvěřovat více než je zdrávo, ani nebudeme spolupráci 
odmítat.Vždy se sluší projevit úctu pozdravem a vlídným slovem. 
Po prvních kontaktech se již ukáže, zda se s tímto člověkem dá 
nebo nedá spolupracovat. Zařadíme si jej mezi ty, se kterými je 
spolupráce dobrá, do kterých je výhodné investovat, se kterými si 
přejeme rozvíjet vztah nebo do druhé krabice k těm, kterým se 
raději vyhneme, se kterými je spolupráce obtížná a se kterými lze 
spolupracovat jen za předem stanovených pravidel. Musíme však 
počítat s tím, že se každý člověk vyvíjí a nečinit nezvratitelná 
rozhodnutí. 
Rozdělíme si lidi podle schopností ke spolupráci a z toho budeme 
ve spolupráci vycházet. Musíme si hlídat i své schopnosti, ve 
spolupráci srovnávat dluhy a pohledávky, rozvíjet důvěru a plnit 
sliby. Pak se nemusíme takto obšírně zabývat teorií spolupráce. 
Snažme se domluvit s těmi, kteří se nám vyhýbají, jistě k tomu 
mají důvod, odstraňme společně tento důvod, srovnejme dluhy. 
Dejme možnost každému, aby se na nás mohl obrátit kdykoliv 
bude něco potřebovat.  

Čtyřčlenná společnost

  inteligence, dělníci, (prostí), správci, podnikatelé 

Čtyřčlenná společnost je obdobou tříčlenné společnosti Rudolfa 
Steinera, jen má doplněnu oblast prostého člověka který pracuje za 
mzdu. Všechny členy společnost dělí do čtyř oblastí podle způsobu 
zapojení. Prostým člověkem rozumíme každého člena, který 
pracuje za mzdu. Nabízí svoji práci v oblasti podnikání i správy. 
Prostý člověk - dělník není pracovníkem tvůrčím a má jen 
omezenou odpovědnost. Inteligence formuje jeho vědomí a 
kulturní cítění, podnikatelé mu dávají práci a mzdu, správci 
garantují jeho sociální jistoty, práva a svobody. Dělníci jsou 
nejpočetnější částí společnosti a to podmiňuje jejich politickou moc, 
kterou vyjadřují především ve volbách, také však ve veřejném 
mínění, peticích, manifestacích, stávkách a v krajním případě i v 
revolucích. 
Mezi inteligenci patří především tvůrčí pracovníci, kteří hledají 
nová řešení, nové pohledy, uchovávají a předávají poznání a také 
jsou to duchovní, kteří předávají duchovní inspiraci. Pracují také 
pro ostatní tři společenské třídy. Podnikatelům hledají nová 
technická řešení a to, čemu říkáme know-how, hledají algoritmy 
jak lépe a úspěšněji podnikat a jsou podnikateli sponzorováni a 
placeni. Stejným způsobem slouží i správcům. Nacházejí nová 
řešení společenských problémů a přinášejí nové filozofické 
pohledy na svět. Velký vliv mají na prostého občana, kterému 
dávají poznání ať ve škole, v kurzech, kultuře, literatuře nebo 
jinak. Formují veřejné mínění a orientují veřejnost. 
Podnikatelé jsou hlavními uspokojovateli společenských potřeb. 
Musí znát, co společnost potřebuje, za co lidé zaplatí. Vkládají svůj 
majetek do podnikání a inkasují zisk. Riskují ovšem také ztrátu. 
Každý podnikatel má právo na neomezený majetek, se kterým má 
ovšem podnikat, sponzorovat, platit daně které jej nevyčerpají a 
jinak prospěšně jednat. Je samozřejmé, pokud je úspěšný, má vyšší 
životní standard než ostatní. Právě otázku životního standardu 
bude nutné řešit. Rozhodně nejsem stoupencem rovnostářské 
společnosti. Na straně druhé jsou sociální rozdíly často důvodem 
neklidu ve společnosti. 
Otázku rozdělování vytvořených statků vidím jako jednu ze 
základních v řešení společnosti. Některé státy ji řešily stanovením 
progresivní daně. Já navrhuji stanovit maximální příjem pro 
osobní potřebu jako pětadvacetinásobek minimální mzdy. Je 
možné stanovit několik úrovní maximální mzdy pro dělníky, 
živnostníky a velkopodnikatele a zástupce moci. 
Správci jsou nositeli veřejné správy a moci. Jejich hlavním 
úkolem je vnesení řádu do společnosti a plná kontrola 
ekonomické oblasti. Pro zvoleného zástupce lidu, pro vládu a pro 
vládní kontrolní instituce neexistuje žádná překážka ke zjištění 
hospodaření ekonomických subjektů ani žádné bankovní 
tajemství. 
Mají-li občané státu uloženy peníze v zahraničí, pak musí mít stát 
možnost kontroly i v těchto peněžních ústavech. Možnost uložení 
peněz v zahraničí by však neměla existovat. V zahraničí často uloží 
peníze ti, kteří mají vliv na politickou situaci své země. 
Pak místo aby se snažili posílit bezpečnost a stabilitu, spoléhají na 
své jisté. Tak lze říci, že Švýcarsko podporuje totalitní systémy. 
Správci tedy spravují správní subjekty dělené moci a musí mít 
velkou autoritu a pevnou moc. Jejich moc je dána mandátem 
který získali ve volbách. Nad nimi stojí jen správní soudy a riziko 
odvolání při nespokojenosti voličů. Starají se o všechny oblasti 
společenského života. Prostému lidu zajišťují sociální jistoty a 
pracovní příležitosti podporou a kontrolou podnikání. 
Podnikatelům vytvářejí příhodné podmínky k podnikání 
zajištěním spravedlivých konkurenčních vztahů, likvidací mafií, 
ochranou před cizími podnikateli a výběrem přiměřených daní 
které podnikatele nevyčerpají. Inteligenci připraví podmínky pro 
tvůrčí práci. 
Čtyřčlenná společnost musí být stabilní a vyvážená. Moc prostého 
člověka spočívá v jeho početnosti a názorovém sjednocení, v 
projevení své vůle především ve veřejném mínění a ve volbách. 
Inteligence realizuje svoji moc formováním veřejného mínění 
mnoha způsoby. Dnes, v době kopírek, počítačů, magnetofonů a 
videa není problém rozšířit jakýkoliv názor, zvláště v době obecné 
nespokojenosti. Podnikatelé mají peníze a tím i moc. Mohou 
cokoliv sponzorovat a mohou i lobovat ve formě dobrovolné daně. 
Nemohou platit úředníka do jeho vlastní kapsy, ale úřad do jeho 
rozpočtu. 
Kdo si připlatí, tomu má být vyhověno. Rozhodující však je kvalita 
a cena služeb a zboží. Volení správci vládnou z vůle lidu tím, že 
plní svůj volební program. Politik, který plní volební program, je 
neodvolatelný. Proto dobře studujte volební programy, sami je 
pomáhejte tvořit a nevolte podle toho, jakého zpěváka si kdo na 
volby pozve. Volby jsou především soubojem volebních programů 
a záruky, že budou naplněny. Tím se kruh moci ve čtyřčlenné 
společnosti uzavírá. Je samozřejmé, že tento kruh nemůže být nikde 
přerušen. Suverénní stát obsahuje a kontroluje všechny čtyři části 
společnosti. Vlastní plně sdělovací i výrobní prostředky, plně 
kontroluje vlastní moc. 
Je důležité vědět, že člověk je sice zapojen jednoznačně v jedné ze čtyř 
společenských tříd, ale sám není nikdy vyhraněnou osobností a 
svým zájmem spadá do několika společenských oblastí. Také svůj 
zájem časem mění. Proto není možné nikoho na žádnou třídu plně 
vázat, třídy musí být průchodné a zapojení člověka nelze 
podřizovat pouze zájmům společnosti. Záleží i na zájmech, 
vlastnostech a schopnostech občana. 
Čtyřčlenná společnost musí řešit i základní sociální potřebu: Co 
nejvíce osob musí být sice hmotně zajištěných, ale přesto 
skromných. Jinak by se hmotné zdroje společnosti vyčerpaly. 
Současně musí mít společnost dostatečné hmotné zdroje pro 
překonání krizových období. Společnost hodnotově zaměřená na 
hmotnou spotřebu bude mít vždy mnoho existenčních problémů. 
Zaměřme se raději na mezilidské vztahy, radost, naplnění smyslu 
života, zdravou přírodu a jiné nehmotné hodnoty. 
Všechny oblasti čtyřčlenné společnosti musí být otevřeny všem 
členům společnosti, aby se mohli zapojit na základě hodnotové 
orientace a rodinné výchovy. Kromě toho rozhodnou národní 
zájmy a národní tradice o detailních formách čtyřčlenné 
společnosti. Rozhodnou hlasy voličů o formě a uspořádání 
společnosti. Co si lidé připraví, v tom budou žít. 

Dělení moci - čili o čem kdo rozhoduje

  Naše současná společnost je demokratická a zde uvedené články ji 
vlastně popisují. Mnoho se nyní diskutuje o dělení státní moci 
mezi regionální správy. S tím souvisí i dělení státního rozpočtu, 
aby prostředky zůstávaly tam kde byly vytvořeny a jen část se 
přerozdělovala. Při rozdělení moci budeme vycházet ze zásady, že 
oblast společenského života bude řídit nebo kontrolovat ten 
subjekt, který má k tomu nejblíže a problém nejlépe zvládne. Zde 
uvádím příklady rozdělení moci. 
Je nutné všechny kompetence rozdělit rovnoměrně mezi subjekty 
tak, aby bez vzájemného zasahování byly služby člověku co nejlépe 
splněny. 

 Jednotlivec, rodina 

 kolektiv (3 až 20 osob) 

město, obec , okres (1000-500000) obyvatel

  spolková země, region (100000-5000000) 

  stát (5 až 40 milionů obyvatel) 

 federace (30 až 300 mil. obyvatel)

 svět, světové organizace

Devatero přikázání

  1. Je pouze jedna nejvyšší duchovní autorita - Bůh. Duchové boží k 
ní ukazují cestu a andělé jí slouží. 
2. Nezabiješ proroka Boží vůle je lidem zvěstována prostřednictvím 
proroků. Nikdo nesmí ublížit člověku, který obohacuje společenské 
vědomí novými myšlenkami. Myšlenky skutečných proroků budou 
lidmi přijaty, falešní prorokové zůstanou nevyslyšeni. 
3. Převezmeš odpovědnost za své podřízené, děti, zvířata a stroje. 
Neublížíš jim, ani je neokradeš. Přijetím odpovědnosti člověk 
převezme větší podíl na božím díle zde na Zemi. 
4. Dáš prostor soutěži ve všech oblastech. Soutěž je nejdůležitějším 
zdrojem každého rozvoje a současně prostředkem boje proti zlu. 
Musí být spravedlivá. 
5. Nepoškodíš životní prostředí Stav životního prostředí se stane 
hlavním limitujícím faktorem příští lidské existence. 
6. Zachováš suroviny pro příští generace Při existenci civilizace 
člověk těží neobnovitelné zdroje a ničí je rozptylováním do svého 
okolí. Pro existenci příštích generací je nutné, aby byly suroviny 
recyklovány a zachovány. 
7. Nevydáš lživou informaci Každá lživá, nepřesná a neúplná 
informace znamená zpoždění na cestě člověka a společnosti k 
prosperitě. Systém, který využívá lži, nemá právo na existenci. 
8. Dáš občanovi jeho práva a svobody Lidstvo od dob Velké 
francouzské revoluce trvale bojuje za svá práva a svobody. 
Systém, který člověku jeho práva bere, nemá právo na existenci. 
9. Odpovědně a rozvážně zvolíš své zástupce Volba zástupců je 
jedno ze základních práv prostého člověka a současně i jeho 
povinností. Volí se strana nejschopnější s nejlepším volebním 
programem. Je-li taková strana slabá, je nutné ji posílit. 
Devatero přikázání je smlouva nová k přežití civilizace.  

Vývoj společnosti - útrapy, soutěž

 Co je hlavním motorem vývoje člověka a společnosti? Však víme, že 
vývoj, který se zastavil, způsobí následný úpadek. Jak postavit 
společnost, která by byla schopna se stále rozvíjet? V Písmu je na 
konci Nového zákona zařazeno Zjevení Janovo. Je sesláno bohem 
k naší potřebě i pro naši dobu. Jeho hlavní význam je ten, že jsme 
nyní schopni udržet ve vývoji kontinuitu hebrejsko-anticko-
křesťanské kulturní a duchovní tradice. Nebýt Zjevení, mohly 
vzniknout pochybnosti, zda to, co připravujeme, souvisí s 
křesťanstvím, nebo zda se jedná o jeho plnou negaci. Zjevení 
Janovo ukazuje mnoho užitečného a pro naši dobu je vše 
inspirující, nic není překonáno. Ve Zjevení je také jasně řečeno, k 
čemu směřuje křesťanský vývoj. Je to vytvoření čtyřčlenné 
společnosti symbolizované vizí nového Jeruzaléma zářícího a 
seslaného z nebe po rozvrácení bohatého, avšak 
neperspektivního systému. 
Celé Zjevení ukazuje, že vývoj člověka i celé společnosti je dán 
překonáváním útrap a potíží, které si člověk připravil sám svojí 
nedokonalostí. Stojí za to Písmo otevřít a Zjevení si podrobně 
nastudovat a samostatně vyhodnotit. 
Dočteme se tam o sociálních nerovnostech a zničeném životním 
prostředí. Pečetě, nádoby i polnice ukazují, že kruh sebezničujícího 
vývoje neustane, dokud nebude vytvořen dokonalý, 
seberozvíjející systém. Člověk se vymanil svojí schopností 
přemýšlet z přímého ohrožení přírodou. Nestal se součástí 
potravinového řetězce jako naprostá většina všech živočichů a 
nemusí být ani na samém jeho vrcholu, kam se často pyšně 
zařazujeme. Člověk není ohrožen medvědem, bouří, chladem ani 
krátkodobým suchem. Stal se sám sobě hrozbou. 
Svojí kontraproduktivní sebezničující činností. Všichni dobře 
víme, že svojí činností ničíme životní prostředí, způsobujeme sucho, 
trávíme řeky, ničíme ozónovou ochranu Země, trávíme vzduch a 
vegetaci. Nejsme však schopni své potřeby omezit a stále se 
množíme nad únosnou mez. Tak si člověk sám sobě připravuje 
krizové situace které buď nepřežije nebo je jimi posílen. 
Na vyšším stupni společenského vývoje člověk dokáže své slabosti 
překonat, pozná nejvyšší únosnou míru pro své rozšíření v 
regionech a bude citlivě své počty regulovat. Pak přejde na jiný 
způsob sebezdokonalení. Sám člověk i jím vytvořené systémy se 
budou dále a trvale sebezdokonalovat na základě soutěže, 
konkurence, jak je tomu všude v dokonalé přírodě. Bude sice 
trvale platit, že překonané potíže zocelují, budou však odstraněny 
krize, které nelze překonat. 
Všechny systémy je třeba budovat tak, aby se mohly samy 
zdokonalovat a vždy zařídit, aby bylo možné všechny systémy 
vzájemně srovnávat, zejména systémy správní, protože 
podnikatelé už jsou zařízeni tak, že musí čelit konkurenčním 
vztahům, které jsou základním motorem jejich dalšího vývoje a 
nutí je být stále lepší za přijatelné ceny. 
Útrapy budou člověka a jeho společnost provázet stále. Po jejich 
překonání následuje zdokonalení. Ve vlastním zájmu otevře člověk 
soutěž ve všech oblastech a bude dbát, aby byla rovná a čestná.  

Politické strany a programy

  Je velmi důležité a potřebné stanovit nové etické normy pro funkci 
politických stran, jinak dojde k situaci, že zájmy lidí nebude mít 
kdo zastávat, že politická moc bude likvidovat nepohodlné 
politické strany. V politických stranách se spojuje vůle lidí po 
nápravě nedostatků ve společnosti. Budou-li strany dobře fungovat, 
nebude docházet ve společnosti k napětí. které by se vymknulo 
kontrole. Proto musíme všichni sledovat svobodu politických 
stran a jejich představitelů a také možnost sdělovat stanoviska stran 
veřejnosti především vlastním tiskem. 
Strany sjednocují lidi stejného politického názoru a programu. 
Není možná politická svoboda občana bez politické svobody stran. 
Moc, která zlikviduje nepohodlnou politickou stranu nebo jejího 
představitele je zavrženíhodná a ponese odpovědnost za veškeré 
napětí ve společnosti. Chce-li někdo založit vlastní politickou 
stranu, musí mít možnost sdělit svůj úmysl a program v novinách, 
které si sám zvolí, včetně kontaktních adres. Bude mít však 
omezený prostor, řekněme na čtvrt strany. 
Veřejná správa (státní moc) zajistí všem stranám existenční 
podmínky. Dotace budou vždy vázány především na volební 
úspěch a výši vybraných příspěvků od členů. Dalším zdrojem 
financí jsou sponzorské dary od nadací a podnikatelů. 
Státní moc může omezit činnost jen takové politické straně která 
porušuje zákony a která současně nemá volební úspěch. Rozhodně 
nemůže omezovat úspěšnou stranu kvůli jejímu programu. Může se 
stát, že vystoupí strany s totalitním programem a zásadami. Proti 
tomu se veřejnost bude bránit tím, že bude trvale připomínat 
vhodnou formou (ve filmu, v televizi) život v totalitní společnosti. 
Lidé nesmí zapomenout na protilidové uspořádání totalitních 
režimů. Hlavní charakteristikou strany jsou její zásady a politický 
program. Právě na základě programu sjednocuje lidi podobných 
zájmů. Program přijímá nejvyšší orgán strany a mohou jej měnit 
jen čelní představitelé. Občané pomáhají své straně tím, že svými 
náměty pomáhají program obohacovat. Strany silnější mohou 
opisovat program od stran slabších. Ve volbách dají pak občané 
přednost stranám silnějším, protože dávají lepší záruku splnění 
programu. 
Stát hradí všem stranám předvolební agitaci. Především 
dostatečný počet vystoupení v televizi. Občané si mohou kupovat 
videokazety s volebními programy. Stát zajistí, aby úplně všechny 
volební programy vyšly tiskem ve společné knize. Občané si tuto 
knihu koupí ze svých prostředků. Jiná předvolební agitace se 
nepřipouští. Musí rozhodovat kvalita programu, nikoliv 
nashromážděné finanční prostředky. 
Má-li více stran podobný program, občané dají přednost stranám 
osvědčeným, které dávají nejlepší záruku, že nabízený program 
dokáží splnit. V parlamentu mají být zastoupeny všechny úspěšné 
strany, třeba i jedním zástupcem. 
Politika se dělá pro lidi, proto musí být populistická. Každá 
politická strana u moci řeší všechny problémy společnosti a proto 
nemůže být levá nebo pravá. Musí vyváženě spojovat zájmy 
prostých lidí, inteligence i podnikatelů.  

Moc prostého občana

 V každé společnosti jsou nejmocnější prostí lidé sjednocení ve 
společném zájmu. Takovým zájmem je vše, co člověku schází, 
každá jeho neuspokojená potřeba. Ani přední český politik Rieger 
nebyl první, kdo prohlásil, že veškerá moc patří lidu. 
Člověk však o svých možnostech buď neví, nebo neví, jak je naplnit. 
Překážek v cestě naplnění jeho tužeb je hned několik. Nedokáže 
formulovat své potřeby, nedokáže se sjednotit, má strach, nezná 
své prostředky nebo je motivován lživou ideologií. Boj člověka o 
uspokojení jeho přirozených potřeb je spojen s pokrokem. Je to 
dlouhodobý a kolektivní boj proti soustředěné moci neschopné 
činit ústupky. Výsledkem jsou uznaná lidská a občanská práva. Je 
však o ně stále nutno bojovat a platit za ně krví. Jinak hrozí, že se 
uplatňování lidských práv chopí mocní a obrátí je proti člověku, 
jak se to již běžně stává. Každý odpovědný člověk by se měl se svými 
právy a svobodami podrobně seznámit a pochopit jejich základní 
pravidla, i to, že nesmí být mocí omezovány a zneužívány proti 
jednotlivci. Stát se nesmí na lidská práva odvolávat ve svém 
sporu s občanem. 
Člověk se v průběhu sociálních nepokojů domohl volebního práva, 
všeobecného, rovného a přímého. To jasně dokazuje, že on je tím, 
pro koho pracuje správa, koho mají poslouchat mocní, že on si 
stanoví, kým chce být zastupován, kdo má uspokojovat jeho 
potřeby. Z toho ovšem plyne, že se na volby odpovědně připravuje 
a sám svým úsudkem hodnotí úspěchy své vlády. 
Nezadatelným právem člověka je vyjadřovat vlastní názor. Je k 
tomu opatřen mozkem a šancí uvažovat stejně dobře jako kdokoliv 
jiný. Musí však o svůj mozek pečovat a o všechny informace 
vyhodnotit a nedát si ubíjet vlastního ducha. Kdo v budoucnu 
nedokáže samostatně myslet, bude ztracen. 
Lidé se pro uspokojení svých vlastních potřeb sjednocují do 
politických stran. Zde se ukáže, které potřeby touží uspokojit 
největší počet osob, tyto strany jako nositelky konkrétních 
programů vyhrávají volby. Stranické zájmy však představují hustý 
propletenec zájmů a tak se stává, že strany mohou ve skutečnosti 
prosazovat zcela cizí zájmy. Odhalme zrádné strany a ignorujme 
je. 
Pokud zájmy člověka nikdo nezastupuje a nikdo neřeší, napětí se 
stupňuje a může vyústit v občanské nepokoje. Pokud pro správce 
není směrodatné veřejné mínění ani výsledky voleb a petice 
občanů, riskuje manifestace, demonstrace, stávky a násilnosti. 
Lidé nikdy neměli zájem o násilí bez příčiny. Vždy se musí vládci 
ptát sami sebe, kde udělali chybu. Mohou se ochránit vlastní 
policií jako mafiáni, ale nyní, když vyšla kniha Život po životě, 
nemohou zabránit lidem, aby se obětovali za nápravu křivd. 
Příčiny nespokojenosti je třeba odstranit včas. 
Především budeme pozorně sledovat vystupování a práci 
politických stran a jejich program. Vždy dáme přednost těm 
stranám, které úspěšně řeší co největší balík problémů, které budují 
vyváženou společnost ve které jsou spokojeni všichni a které 
nevytvářejí problémy nové. Všechny své poznatky a představy 
využijeme ve volbách. 
Můžeme také sami zkusit politickou práci v nějaké straně. Dobře 
vybíráme, podle úspěšnosti, podle programu a podle orientace 
strany. Zde se naučíme politicky myslet a pracovat, mohou nás 
navrhnout a zvolit za poslance. Můžeme také založit stranu svoji 
vlastní.  

Občanská práva a svobody

  Vývoj jevů v lidské společnosti prochází vlnami, periodami. 
Nejdelší periodu vývoje má vykořisťování přírody spojené s 
poznáváním přírodních zákonů a osvobozování člověka od 
nadvlády systému. 
Oba jevy spolu úzce souvisejí. Dříve byl člověk sám jediným 
uspokojovatelem potřeb svých a svého společenského systému, 
mohl využívat jen energii zvířat, vody a větru, v poslední době už 
mu slouží stále dokonalejší stroje. Člověk se osvobozuje, ale také 
přichází o místo spojené s účastí na společném díle. Že nebude 
zapotřebí tolik lidí na světě je jedna věc, celý problém však bude 
nutno ještě dořešit. 
Jak stroj člověku uvolňuje ruce, člověk přestává být otrokem, 
nevolníkem, poddaným, nesvobodným... hlásí se o svá práva 
vždy, když má pocit nesvobody. Takové úsilí nikdy nevedlo k cíli 
ústavní cestou, vždy docházelo ke krizi a tekla krev na obou 
stranách. Krváceli lidé i ochránci systému. To musíme mít stále 
na paměti, boj není zdaleka dobojován. 
Vyhlášením Deklarace lidských práv v roce 1948 vyšlo nad 
svobodou člověka slunce, ale v poslední době se ukrývá v mracích. 
Státní moc se stále více odvolává na lidská práva ve svém sporu s 
obyčejným člověkem. Využívání lidských práv je stále mařeno. 
Vezměme si volební právo, svobodu projevu, právo na svobodné 
vyznání. 
Neusínejme, nebo přijdeme o veškerou svobodu. O lidských 
právech se hovořilo ve spojení s likvidací silného druhého světa 
během studené války. Válka je vyhrána a na lidská práva se snaží 
jejich dřívější propagátoři zapomenout. Máme se stát kolonií nebo 
se na ně zapomíná všude? Ve vlastním zájmu se seznamme s 
textem Deklarace lidských práv. 
Dobře si pročtěme i Ústavní zákon Listina základních lidských 
práv a svobod, je to snad zákon 23/1990 sb. náš zákon již opět 
upřednostňuje zájmy státu před občanskými svobodami a to jej 
znehodnocuje. Přesto stojí za pečlivé prostudování. Naši předkové, 
kteří za naše práva bojovali, si to zaslouží. 
Přečtěme si o volebním právu, právu na život, na vzdělání, na 
založení vlastní rodiny, na vyznání a náboženské přesvědčení, na 
soudní ochranu, poznejme, co je to právo petiční, shromažďovací, 
přemýšlejme o právních zárukách prostého člověka. Čeká nás další 
boj. Budeme bojovat o přiznání těchto práv a za zavedení práv 
nových. Budeme ohrožení nezaměstnaností, budeme opět bojovat 
o právo na práci, i když se nám to nyní zdá být absurdní. Stroje 
nás však budou vytlačovat ze všech pracovních příležitostí a 
budeme nuceni se s nimi naučit žít. 
Vztah člověk - stroj bude určujícím vztahem v příštích historických 
etapách. Vývoj se nezastaví. Pokud chce být člověk svobodným, 
musí si být vědom své moci a ceny, za kterou naši předkové lidské 
svobody na státní moci vymohli. Práva a svobody nejsou 
ohraničeny zájmy veřejné správy, ale ohleduplností k právům 
jiných lidí. Musíme dbát, aby všichni bez rozdílu mohli svá práva 
a svobody využívat. Jsou stejně důležitá jako sociální jistoty. Bez 
plného využívání práv a svobod se vývoj společnosti zastaví a 
hrozí nesvoboda a nepokoje. Práva a svobody může ztratit ten, kdo 
je jiným odpírá.  

Nové svobody

  Otázka svobody a jejího obsahu je principielní otázkou každé 
filozofie bez ohledu na místo a čas. Svobodu lze chápat jako 
formu občanské smlouvy. Společnost dává lidem různé svobody a 
blaze té společnosti, pro kterou nejsou svobody formou anarchie 
a svévole, nýbrž jsou cestami po kterých lidé jdou k prosperitě 
vlastní a celé společnosti. Křesťanství velmi záhy uzavřelo lidem 
všechny svobody a ukázalo jim jen cestu oběti, pokory a utrpení. 
Za svobody uznané Deklarací lidských práv a svobod a za sociální 
jistoty muselo lidstvo s křesťanskou společností dvě století bojovat. 
Svobody člověka jako společenskou smlouvu garantuje stát a 
světové organizace. Svoboda člověka nespočívá v tom, že by mohl 
škodit sobě či druhým, je to cesta k prosperitě, k uspokojení 
lidských potřeb, ke spravedlnosti a možnosti seberealizace. Jsou to 
především svobody a práva obsažené v mezinárodních paktech. 
Budeme usilovat, aby tyto již dříve uznané byly lidem dány plně k 
dispozici, aby byly dodržovány a neodpírány nebo mařeny 
zákonným opatřením nižší právní úrovně. Dále budeme usilovat o 
přiznání práv nových. 
Hlavním úkolem křesťanského školství bylo zapojení člověka do 
společnosti. Společenské vztahy byly dány a člověk se jim měl 
přizpůsobit. Změny společenských vztahů dosáhl prostý člověk jen 
revolucí nebo v dobách oslabení státu například po válce. Nikdy 
nebudou společenské vztahy tak dokonalé, aby se nedaly vylepšit. 
Musíme proto nekompromisně odmítnout zásadu, že se člověk má 
přizpůsobovat společnosti, ale společnost se musí přizpůsobovat 
zájmům většiny společnosti. Školství již nesmí lidi zařazovat do 
společnosti, musí předávat poznání které povede k prosperitě 
jednotlivce, jeho rodiny a celé společnosti. Školství tedy již nesmí 
být konzervativní silou, ale silou dynamickou ukazující ty 
nejlepší cesty prosperity. Toho dosáhneme otevřením skutečné 
konkurence alternativních škol. 
Druhou novou svobodou o kterou budeme společně usilovat je 
zvýšení úlohy nadací ve společnosti. Musíme dosáhnout toho, aby 
nadací byl dostatek, aby byly zcela samostatné, aby měly jasný cíl, 
aby měly dostatek sponzorů a hlavně aby mohly tvůrčího člověka 
plně podporovat v jeho objevitelské práci. To znamená, aby mohl 
být člověk z nadace plně placen a měl tak dostatek času na tvůrčí 
práci. Jen tak dosáhneme toho, že poznání bude plně ve službách 
člověka a že jeho hledání nebude ničím limitováno. 
Třetí novou svobodou bude svoboda erotiky, která bude na straně 
jedné otevírat člověku naturismus při rekreaci, sportu a v přírodě, 
na straně druhé však zajistí, že nikdo nebude erotikou obtěžován, 
nebude-li mít o ni zájem. Hranicí erotiky je u muže ztopořený úd 
a u ženy roztažené nohy. Erotika musí být bez omezení přístupná 
všem zájemcům i dětem. Do erotiky v žádném případě nepatří 
dráždění pohlavních orgánů. To je sex, který patří do plné 
kompetence životním partnerům. Čtvrtá svoboda se týká veřejné 
správy. Pro vytvoření stabilní společnosti musí být silná, její moc 
musí vycházet z důvěry voličů a musí mít pod plnou kontrolou 
ekonomickou oblast. Veřejná správa(státní moc) dává lidem 
svobody a od lidí získává prostředky na udržení chodu a stability 
spravedlivé společnosti. 
O tyto nové svobody budeme muset bojovat. Prvním krokem 
bude seznámení a souhlas s těmito svobodami a druhým krokem 
bude sjednocení vůle tyto svobody prosadit a získat.  

Peníze

O úloze peněz v našem životě jsem dlouho přemýšlel. Nyní bych 
své názory sepsal. Před pěti lety jsem svého přítele seznamoval s 
hodnotovým kruhem. Když jsem se dostal k prostředkům, náhle se 
křesťanský filozof zděsil: Ty propaguješ Satana! To mne překvapilo 
a donutilo k zamyšlení. Já přece žádného Satana propagovat 
nechci. Hodnotový kruh je přece vyvážený a všechny oblasti mají 
své protihodnoty a jsou k životu zapotřebí. Tím jsem byl donucen 
ke svým úvahám. Dnes již vím, že hodnotová oblast prostředků, 
kam peníze patří, je hodnotová oblast jako každá jiná. Člověk může 
mít lásku ke svobodě, k poznání a moudrosti, i k sobě samému a 
svým schopnostem, může milovat svoji práci, seberealizaci, svůj 
život, svoji prospěšnost, svůj životní styl, proč by nemohl mít rád 
peníze. 
Vše, co je a může být, musíme respektovat, nic nelze odmítat, 
všemu co existuje a existovat může, musíme dát řád na základě 
přirozenosti. Řád musíme dát i penězům. 
Od biblického požadavku vzdát se všeho majetku jsme již pokročili 
kupředu. Dnes již uznáváme sociální jistoty, víme, že peníze člověk 
potřebuje k tomu, aby vůbec přežil. Víme to, přesto však za tuto 
zásadu budeme muset ještě bojovat. Půjdeme však dál. Peníze 
člověk potřebuje i k tomu, aby posiloval svoji osobnost. Poznali 
jsme, že osobnost člověka hmotně zajištěného, který má i na 
skutečnou kulturu a cestování, je silnější, dokonalejší, než 
bezdomovce, který nic nemá a neví, zda bude za týden ještě žít. 
Musí platit, že ten, kdo má peníze, má lepší právní vědomí než 
ten, kdo žije v nouzi. S tím souvisí jedna důležitá podmínka: člověk 
nemá mít víc peněz, než kolik je schopen účelně využít. 
Někdo neví co s tisícem, jiný účelně využije desítky milionů. Je to 
věc výchovy. Jen bohatí rodiče dokáží vychovat své děti ke 
schopnosti účelně využít větší peníze. Kvalita jejich osobnosti roste. 
Hodnotový kruh napovídá, že i ten, kdo chce plnit funkci, musí 
mít peníze. Funkce musí být spojena s odpovědností a 
prospěšností. Kdo tedy chce být prospěšný, musí mít peníze. Kdo 
chce podnikat, bez peněz se neobejde. Zde je nutné zajistit takové 
společenské podmínky, rovné pro všechny, aby právě prospěšnost, 
šikovnost a píle rozhodovaly o úspěšnosti, prosperitě a bohatství. 
Aby se každý svým bohatstvím mohl pochlubit. 
Peníze jsou tedy nutné k tomu, aby životním standardem člověk 
posiloval svoji osobnost a aby mohl být prospěšný. Čemu však 
musíme zabránit? Především peníze nesmí být nástrojem 
zotročování lidí. Nesmí nutit člověka pracovat do úpadu. 
Křesťanství nás donutilo tvrdě pracovat. Nevyřešilo však 
mechanismy rozdělování vytvořených statků. Zde nám pomůže 
stanovit maximální mzdu. 
Dále peníze nesmí rozhodovat o poznání a přístupu k němu, 
nesmí omezovat studium, nesmí omezovat kulturu. Peníze 
nesmí být limitem svobody, naopak. Kdo nemá peníze, musí být 
svobodnější. I zde však platí, že musí být zajištěny důstojné životní 
podmínky. Také musí platit, že bohatí i chudí mají stejné šance se 
vypracovat svojí pílí. 
Bohatství nesmí být klíčem k moci. Všichni musí platit daně podle 
stejných zásad, z kapitálu se může sponzorovat, zlevnit zboží či 
služby a rozvíjet podnikání. Bude-li pořádek v penězích, bude 
pořádek v celé společnosti. 
 

Sejděme se

Lidé, sejděme se konečně u konkrétních životních hodnot. Já vím, 
že jsme každý jiný, ale u základních hodnot bychom se sejít mohli 
a měli. Když přijmeme společně nějaké základní životní hodnoty a 
názory, když k tomu dáme dostatek tolerance, pak se někde mezi 
cestami hledání názorově sejdeme. Moc bych si to přál. 
Vím, že je mezi námi mnoho křesťanů, kteří mé názory zcela 
odmítají. Vím, že jsou zde apokalyptisté, kteří už se na naši situaci 
nemohou dívat a těší se, že nás zachrání cizí civilizace a dá nám 
řád. To jsou však směry pomíjivé. 
Křesťané se pevně drží učení Nového zákona, prosazují ho a 
obhajují, ale sami nedodržují. Jsou mezi nimi takoví, kteří ví, že 
jdou špatnou cestou a chtějí na tuto cestu strhnout i ostatní. Jsou i 
takoví, kteří na lidech, kteří by snad Kristovo učení přijali, chtějí 
parazitovat. Jsou i idealisté, které oslovila vznešenost 
křesťanského učení. Jenže křesťanská vznešenost otvírá cestu 
úplnému opaku. Jako důkaz připomínám celou křesťanskou 
historii. Věřím, že křesťanství pomine, až po křesťanech budeme 
chtít, aby se křesťanskými zásadami také skutečně řídili a aby je 
dodržovali. Pak jsou tu apokalyptisté. Ti také nemohou mé názory 
přijmout. 
Já tvrdím, že si z potíží musíme pomoci sami. Nemůžeme čekat 
záchranu z nebes, vím, že ani přijít nemůže. Z nebes přišlo 
křesťanství se všemi krizemi a potížemi. Všechny naše současné 
krize byly křesťany plánovány, prorokovány a připraveny. O tom 
svědčí bible. Proč tomu křesťané nepředešli, proč nás už dávno 
nezachránili, proč naší "záchraně" musí předcházet zničení naší 
civilizace? Předpokládám, že apokalyptisty nyní nepřesvědčím o 
jejich omylu, jistě však upustí ze svých vizí, až uvidí, že se 
nenaplňují ani v roce 2025, jak předpovídají. 
Až tyto dva názorové směry pominou, nic nebude stát v cestě 
tomu, abychom se názorově sjednotili. Ta louka, na které se 
můžeme sejít se nazývá přirozenost. Když projevíme názorovou 
toleranci, bude tato louka dostatečně velká pro všechny. Nyní nás 
čeká devastace společenských vztahů a úpadek současného zmatku 
nazývaného civilizací. Ale tím se čas nezastaví. Uvažujme již nyní, 
jakým názorovým směrem vystavíme novou společnost. 
Inspirativních směrů je celá řada. Mnoho přátel mi doporučuje 
nějakou literaturu, každý jinou. Každý si přečte jinou knihu, ale 
nakonec tito lidé vyznávají podobné hodnoty. Pojďme spojit a 
vyjádřit vše, co se nám líbí, čeho si vážíme a co považujeme za 
součást dokonalosti. Všechno, čeho si vážíme, mělo by souviset se 
všeobecně přijatelným životem na této planetě, tedy pohodou pro 
všechny. Aby naše planeta prospívala, aby přírodní podmínky 
nebyly ničeny, aby měli perspektivu lidé a vše živé, celá příroda. 
Vyjmenoval bych proto přirozenost, řád, spravedlnost, toleranci, 
odpovědnost, prospěšnost, solidaritu, slušnost i vznešenost jako 
vlastnosti, které bychom měli společně uznávat. Jako základ všeho 
bych však uvedl přiměřenost, šetrnost a skromnost. Na pořadí zde 
uvedeném netrvám. Zařaďme všechny tyto hodnoty na první 
místo. 
Vše souvisí s užíváním rozumu a snahou věrně postihnout danou 
situaci. Budeme se snažit prosadit své zájmy, ale abychom 
nikomu neublížili. Každý z nás chce v životě něčeho dosáhnout. 
Snažme se prosadit, ale abychom neudělali více škody. Snažme se 
pochopit druhého a pomoci mu, aby se i on měl dobře. Ale jedním 
dechem musím připomenout, že musíme zabránit těm, kteří by 
chtěli zneužívat lidské dobroty a dobré snahy. 
Na základě mé zkušenosti odhaduji, že se mnozí neshodneme ani 
na tom, co jsem vypsal, co považuji za východisko dohody. Každý 
má jinou zkušenost a jinou víru. Uvažujte však takto: jakou 
společnost bychom podle těchto zásad vystavěli? Spravedlivou a 
perspektivní nebo kritickou a nestabilní? Snažím se přinést obraz 
takové společnosti, ve které by se mi žilo dobře v jakémkoliv 
postavení. 
Budu tedy ve výčtu hodnot předložených ke shodě pokračovat. 
Když to vezmu systematicky podle hodnotového kruhu, pak začnu 
osobností. Měli bychom tolerovat osobnost člověka, pokud 
neubližuje sobě nebo druhým, pokud nikoho neohrožuje, pokud 
to myslí s lidmi dobře a je spravedlivý. Konformní být nemusí, 
zejména ne v nemocné společnosti. Toleranci projevíme 
především v osobních názorech jednotlivce i společenských 
skupin, pokud však nevybízejí k nežádoucím činům. Je pravda, že 
za záměr nebudeme nikoho trestat, ale každý musí být schopen 
svůj názor obhájit. 
Pokud jde o práci, uznáme, že je nutná k přežití jednotlivce i 
společnosti. Měl by však převládat maximální podíl seberealizace a 
doba práce by měla být přiměřená. Za současné produktivity je 
osmihodinová pracovní doba zbytečně dlouhá. 
Často mluvíme o demokracii a svobodě. Ve skutečnosti se však 
snažíme o nevázanost. Doporučuji místo takto pojaté svobody 
přijmout spravedlivý a vyvážený řád. Navrhuji, abychom se shodli 
na tom, že spravedlivý řád je více než svoboda. I spravedlivý řád 
bude obsahovat rozumnou míru tolerance. 
Dostávám se k víře. Pro mnohé je víra první životní hodnotou a 
hlavní jistotou. Je pro ně spíše přesvědčením. I pro mne. Jsem však 
schopen svoji víru opravit, pokud mne někdo nebo něco přesvědčí, 
že žijí v iluzi. Naše víra by měla být zkrátka reálná a ne spojena s 
nějakým příslibem něčeho lepšího. Právě podvodníci nejvíce 
slibují. 
Poznání považuji za důležitou lidskou hodnotu. Pravé a správné 
poznání nám vysvětluje jevy v nejširších souvislostech, umožňuje 
nám události předvídat a dává nám rady k úspěšnému jednání. 
Bude-li někdo tvrdit, že poznání pochází od Ďábla, odpovězte mu, že 
možná jeho a pokud si to myslí, ať se tím řídí a jiné neobtěžuje. Má-
li někdo nějakou funkci, ať ji plní odpovědně. Je spojena se 
seberealizací a musí být spojena i s prospěšností a vždy musí být 
spojena s odpovědností. I já mám svoji funkci a vážím si jí a 
udělám vše proto, abych ji úspěšně splnil. Funkce a moc spolu 
souvisí. Zde se názory rozcházejí, někdo o moc usiluje a důvody 
mohou být různé, jiný o moc nestojí a dává přednost klidu a 
pokoji. 
Peníze a majetek jsou pro mnoho lidí důležitou životní hodnotou. I 
já si přeji mít hodně peněz, ale ne pro peníze samé, ale abych 
mohl mnoha lidem pomoci a abych mohl plnit své záměry. Bez 
peněz nemůže být člověk prospěšný. Tvrdím, že každý musí vědět, co 
by dělal s hodně penězi, kdyby je dostal. Pokud bude někdo tvrdit, 
že peníze smrdí, pak odpovězte, že poctivě vydělané peníze voní a 
těší. 
Bez peněz také nemůže člověk uspokojit své potřeby. Uspokojování 
potřeb člověka považuji za součást spravedlivé společnosti. Ale vše 
má své meze, proto doporučuji za nutné stanovit maximální 
mzdu u všech občanů, kterou lze použít pro osobní spotřebu. Nyní 
je naše společnost schopna uspokojit všechny naše potřeby. Važme 
si toho, až to nebude dlouho trvat. 
Velké lidské hodnoty souvisejí s oblastí mezilidských vztahů. Za 
cenný považuji pevný, věrný a harmonický partnerský vztah. 
Takový vztah nejprve staví na tělesné přitažlivosti a shodě, později 
pak duchovním sblížení na základě lásky, společných prožitků, 
celkové shody, solidarity a přátelství. Mám snahu mít partnerku, 
se kterou bychom chtěli prožít společně více životů. Za velký dar 
považuji i děti, které mohu vychovávat a předávat jim své názory a 
postoje a později jim předat vše, co mám, tedy odkázat majetek. 
Nejlepší investice jsou právě do dětí. 
Všichni si ceníme přátelství. Často nazýváme své spolupracovníky 
a partnery přáteli, i když nejsou, snad proto, že si přejeme, aby 
byli. Někteří však za přátele považují ty, kteří jsou schopni jim na 
všechno kývnout, ve všem je poslechnout, které mohou považovat 
za svůj majetek. Tak to není. Přítel je ten, kdo je schopen 
spolupráce a s kým nás pojí společné příjemné prožitky. Z 
předchozí spolupráce pak známe názory a postoje svého přítele, 
víme, že od něj můžeme čekat jen dobré, že se na něj můžeme 
spolehnout a že nám v tísni pomůže a také mu nezůstáváme nic 
dlužní, jeho dobrý přátelský postoj také nikdy nezneužijeme. Své 
přátele a jejich vztah si chráníme a investujeme do něj. 
Samozřejmou součástí přátelství je i tolerance. Bez ní se žádný 
vztah neobejde. 
I toleranci pokládejme za životní hodnotu. Má jistě své meze. 
Především budeme uznávat a sami dodržovat toleranci v 
názorech. Je to nejlepší cesta, jak si vzájemně své názory přiblížit. 
Své názory můžeme pokládat za správné, ale když někdo přijde s 
názorem jiným, vyslechneme, posoudíme a snažíme se mu 
přiblížit. 
Tolerance v obchodních vztazích, finančních otázkách nebo řádu 
může být jen omezená. Tolerance v otázce ohrožení moci však 
možná není. Kdo má moc, nemůže si nechat nic líbit. Je otázka 
ovšem, jak bude reagovat. Jistě přiměřeně a tak, aby konflikty 
tlumil. Ve svých úvahách jsem hodně místa věnoval sexu a erotice. 
I zde musí být tolerance. Nepočítám se mezi sexuální maniaky, 
ale vím, že sex souvisí s magií, životní energií, svobodou člověka a 
velmi ovlivňuje mezilidské vztahy. Buďme tedy tolerantní. Kdo 
chce užívat naturismu, ať se mu věnuje tam, kde je to vhodné, ve 
vyhrazených místech. Mnoho lidí naturismus neláká, ty ať nikdo 
tímto neobtěžuje. Mnoho lidí sex považuje za důležitou součást 
života, ať se tedy sexu oddávají podle svých představ a dohody s 
partnerem. 
Někdo jiný sex odmítá. Toho tedy sexem neobtěžujme. Ale sex a 
erotika je věcí soukromou. Nikdo nikomu ať zde nic 
nepředepisuje, však si každý může přečíst nějakou knížku nebo těžit 
ze své vlastní zkušenosti. Každému, jak je libo. 
Velkou hodnotou je i naděje, ta je spojena s očekáváním událostí 
příštích. Naděje si velmi vážím a nikdy bych nikomu naději 
nedokázal vzít. Snažím se naději vždy dávat. Však přijde doba, kdy 
naději budeme potřebovat všichni. 
Na závěr jsem si nechal to nejcennější. Pro mne je nejcennější 
moje duše. O tu se musím dobře starat. Mít stále čisté svědomí, 
rozvíjet své schopnosti, dovednosti a hodnotovou orientaci. Vím, 
že moje duše mne provází věčným životem, který je dán pamětí. 
Ten, kdo nemá paměť na minulé životy, na věčný život nevěří. Já 
však vím, že se svojí duší mohu prožít další životy a proto se o ni 
starám, jsem to vlastně já sám. 
Také mé tělo je pro mne cenné. Nyní žiji tělesný život, tedy si ho 
snažím dobře užít a usiluji naplnit svůj životní úkol. Těší mne, když 
mne nic nebolí, vážím si zdraví. I samo tělo může být pro mne 
zdrojem potěšení. 
Zde jsem vyjmenoval základní hodnoty, na kterých bychom se 
měli shodnout, abychom se po hledání pravdy a životních hodnot 
všichni sešli na jedné názorové louce.  

Chvála výchovy

Skauting založil na počátku 20. století anglický důstojník sir Powel 
původně jako výzvědnou vojenskou činnost. Napsal o tom knihu a 
ta si získala oblibu mezi mladými hochy. Sir Powel pak napsal 
Scouting for boys, což byla příručka skautingu pro chlapce. 
Skauting má velmi pestrou historii. U nás v Čechách a na Moravě 
stojí u kolébky skautingu významné a známé osobnosti. Stojí za 
to se s touto historií seznámit. Pro mne skauting znamená něco 
jiného. U mne je spojen s dobami svobody naší společnosti a
s výchovou k samostatnosti a sebeobsluze. Právě výchovu 
k sebeobsluze., k samostatnosti a k dovednosti poradit si za všech 
okolností, bych zde chtěl pochválit a prosazovat. A také tuto 
stránku výchovy doporučit všude tam, kde se o výchovu mladých 
lidí jedná. 
Já osobně to vidím tak, že nejhodnotnější obsah měl skauting ve 
svých počátcích, tedy v letech 1912 až 1940. Tehdy byl podle mých 
představ opravdu spojen se životem v přírodě a soběstačností. 
Skauting si chválu zaslouží, protože u mne je spojen s tím, co chci 
chválit především. Výchovu k soběstačnosti, sebeobsluze, ke 
schopnosti poradit si za všech okolností. Tato výchova má své 
místo v každé rodině, ale některé činnosti lze provádět jen v 
kolektivu pod vedením vyškolených vůdců. 
V rodině by si měli rodiče uvědomit, co sami umějí, jakých 
dovedností sami dosáhli a všemu naučit své děti dříve, než 
dosáhnou třináctého roku svého věku. Potom totiž začnou mít 
problémy s dospíváním a už v této době musí mít dostatek 
schopností a dovedností, aby je mohly dále sami rozvíjet. Naše 
děti musí být v tomto věku už na takové úrovni, aby si byly vědomi 
potřeby rozvoje schopností, aby rozvoj jejich schopností mohl 
dále pokračovat. 
Co tedy naučit? Uvedu zde výčet, který sami rozšiřte podle 
prostředí ve kterém žijete a dovedností, které považujete za 
potřebné. Především má dítě zvládnout hygienické návyky. 
Udržovat čistotu, dodržovat životosprávu, denní režim, správný 
podíl času a odpočinku. Naše výchovné působení bude trvalé, 
účelné, názorné, ale nebude násilné ani nedůsledné. Dvouleté dítě 
se ještě počurává? No a co. Však ono se to naučí. Když použijeme 
násilí, bude se počurávat ještě v osmi letech. 
Budeme dítě učit sebeobsluze, soběstačnosti, rozvíjet schopnosti a 
dovednosti a tím posílíme u něj dobré sebehodnocení. Zlí lidé 
mívají nízké sebehodnocení. Svěřené dítě naučíme včas všemu, co 
umíme sami. Možná, že to, v čem jsme jedničky a nepřekonatelní, 
to rozvíjet nebude. Ale kde ucítí šanci být lepší, tam bude jeho 
zájem mnohem silnější. 
Při všech pracích mějme dítě u sebe, pokud je schopno práci 
pochopit, dokud ji nezvládne. Tak tomu bude i s prací spojenou s 
údržbou bytu. To je úklid, praní, údržba. Věk dítěte je jistě pro výběr 
úkolů důležitý, ale nepodceňujte děti, umí toho mnohem více, než si 
myslíte. Jakmile dítě projeví o nějakou práci zájem, nikdy ho 
nesmíte odehnat. I kdyby měla práce trvat déle, vše dítěti 
vysvětlete a vše mu ukažte. 
Jsou-li k tomu podmínky, určitě naučte své dítě péči o zahradu a o 
domácí zvířata. Přidělte mu vlastní záhonek na kterém může 
pěstovat cokoli a vlastní zvíře, které bude jen jeho. Jistě, kdyby 
mělo trpět, zasáhnete. Naučte své dítě, že jste mu vždy připraveni 
pomoci a poradit. Stačí však, když to ví. Své rady mu nenuťte, jistě 
byste jej znechutili. Chcete-li mu pomoci, pak ne mentorováním, 
ale dotazy, které ho na řešení přivedou. Není to těžké, chce to jen 
cvik, je to jednoduchá dovednost. 
Důležité je naučit dítě stravování. S tím souvisí získávání potravy, 
například nákupem nebo výběrem ze zásob. Pak je nutné se 
rozhodnout pro nějaké jídlo a sestavit jídelníček a pak uvařit. Pak 
můžete nechat děti doma a odejet na delší dobu ven, víte, že zásoby 
nenechají zkazit a sami že nebudou hladovět. Naučte své děti 
cestovat a toulat se, vandrovat. Nejprve v okolí bydliště, později 
dále od domova. Možností cestování je celá řada a každá vyžaduje 
jiné dovednosti. Všemu je tedy naučte a co nejdříve je pusťte do 
světa. Cestování je důležitým zdrojem poznání. 
Naše příroda nás nutí, abychom se dokázali chránit před 
nepohodou. Před chladem, před mrazem, před deštěm a nyní i 
před sluncem. Tato dovednost je nutná, pokud v přírodě trávíme 
delší dobu. Pro pobyt v přírodě jsou nutné i další dovednosti. 
Především je to umění práce s ohněm. Rozdělat, udržovat a uhasit 
oheň v nejrůznějších podmínkách, v mokru aby hořel, v suchu, 
abychom nic dalšího nepodpálili. Umět použít různé druhy ohnišť. 
K pobytu v přírodě patří i orientace v terénu a přespání mimo 
obydlí. Správné návyky pro pobyt v přírodě se mladí nejlépe naučí 
v dobrém kolektivu. Pokud takový kolektiv není, pak se tomu 
věnujeme sami. Jsem přesvědčen o tom, že schopnosti přežít v 
primitivních podmínkách budou v budoucnosti velmi užitečné. 
Nejen pro pobyt v přírodě se naučíme vázat uzly. Velmi užitečné je 
naučit se šít a udržovat oděv. Začít můžeme opravami, pak ušitím 
pyžama, domácího oděvu a vrcholem jsou oděvy pro nošení na 
veřejnosti. Umíme-li si ušít, hodně ušetříme. A ti, kteří mají 
nekonfekční postavu, to ocení snad nejvíce. 
Oblast poznávání přírody je velmi široká. Znalost rostlin a 
živočichů, předpovídání počasí, umění nalézt a získat v přírodě to, co 
potřebujeme. Dále své děti seznámíme se zdravovědou, jak žít 
zdravě, poznat nemoci, poskytnout první pomoc, ošetřit úraz, 
nebát se krve ani smrti, znát léčivé byliny i použití léků. Však 
doktor nemusí být vždy nablízku a někdy ho není třeba volat. 
Člověk bude mít vždy vliv na životní prostředí. Snažme se tedy, aby 
byl dobrý a pro přírodu užitečný. Naučme tomu i své děti. Dobré by 
bylo, kdyby toho dítě poznalo co nejvíce. Ale aspoň něco dokonale, 
aspoň něco by měl mladý člověk dokázat dokonale, být v něčem lepší 
než ostatní. Nalezněme talent mladého člověka. Život je pestrý a 
oblasti poznání a dovedností jsou obsáhlé. Naučme tedy dítě vše, 
co umíme sami a pošleme je k tomu, kdo umí jiné věci. Probuďme 
u dítěte zájem, ale s nucením musíme opatrně. 
Mohlo by se stát, že bychom u dětí vzbudili k některým činnostem 
odpor. Je obtížné přesvědčit dítě či mladého člověka, že učením 
mohou získat dovednosti, které se jim mohou někdy dobře hodit. 
Všichni by měli umět pečovat o děti a bezmocné či staré a osvojit si 
solidaritu, měli by si osvojit základy zemědělské a řemeslné 
výroby, výroby domácích předmětů a další dovednosti podle 
specifika životních podmínek a životního prostředí. 
Předpokládám, že právě schopnost přežít v primitivních 
podmínkách se nám všem v budoucnosti bude velmi hodit. 
Musíme znát také možné negativní jevy a jejich následky. Mnoho 
ve výchově dokážeme svým příkladem. Uspořádání mezilidských 
vztahů, komunikační schopnosti, výběr vhodného partnera i 
erotické návyky. Čas a úsilí věnované předání všeho co sami 
umíme je nejlepší investicí do našich dětí.  

Chvála osobnosti

Když píši o osobnosti, mám na mysli základní hodnotu z 
hodnotového kruhu, pak vlastnosti jednotlivce cenné pro člověka 
samého a také osobnost člověka jako člena společnosti. V 
hodnotovém kruhu je osobnost v dialektickém protikladu se 
společenským vědomím. Na jedné straně je společností přijaté 
poznání, společenské vědomí, společenský řád a zákony. Proti 
tomu je osobnost souhrnem všeho, co se týká jednotlivce. 
Schopnost myslet, paměť, svědomí, schopnosti, dovednosti, 
názory, postoje a poznání jako součást duchovní stránky a síla, 
výkonnost a zdraví jako součást tělesné strany osobnosti. Pak ještě 
doplním akceschopnost, činorodost, schopnost seberealizace a 
stylu života. 
Osobnost člověka jsme zvyklí chápat jako "něco, co nám nelze vzít", 
ale není to pravda. Téměř všichni jsme o svoji osobnost přišli. 
Osobnost nám byla zlomena, znásilněna, převychována a z 
původní přirozenosti a osobitosti zbylo jen málo. Naše společnost 
dává přednost konformitě, jednotě a průměrnosti před osobitostí. 
Úplně všechny vlastnosti osobnosti lze člověku vzít nebo zlomit. 
Teprve až člověk dojde na určitou úroveň vědomí, pak teprve je 
schopen vlastnosti své osobnosti bránit. Pak teprve říká: to, co 
mám, mi nikdo nevezme. Ale divil by se, o co stejně přichází. 
Nástrojem lámání osobnosti je výchova, převýchova, tresty, 
společenská ignorace a hlavně psychiatrie. Kolik "bláznů" už 
zlomila a zespolenčenštila! A přitom skutečně nemocná je sama 
společnost, která chce blázny léčit. 
Nebojte se být bláznem. V dnešní společnosti všichni normální 
lidé a především silné osobnosti vypadají jako blázni. Každý, kdo 
má duchovní zkušenost, kdo vidí zmatky společnosti, kdo chce žít 
vlastním životem, je pro současnou společnost nebezpečný, protože 
by mohl dát příklad k následování i pro svoji prostou existenci. 
Kdo je tedy skutečný blázen? Ten, kdo pro svoji poruchu ohrožuje 
zdraví své nebo svého okolí, kdo je ze své nemoci nešťastný. Ne 
však ten, kdo žije nebo chce žít odlišným stylem života. Osobnost 
je základní hodnotou. Je to hodnota výchozí i cílová. Výchozí je 
pro schopnost práce a seberealizace, cílová pro styl života, 
uspokojování životních potřeb a další rozvoj osobnosti. 
Kdo je spokojený, vyrovnaný, klidný, kdo druhé neohrožuje jinak 
než názorově a svým příkladem, je ryzí, silná osobnost, ten ať 
nikomu nedovolí, aby jeho osobnost narušoval. Takový člověk 
nemá potíže s úpravou vztahů s dalšími osobami a se životním 
partnerem. Je jisté, že vlastní poznání a zkušenost osobnosti se 
může odlišovat od poznání a zkušenosti společnosti. To však není 
důvod, proč by člověk měl své poznání měnit. Když by všichni přijali 
již přijaté, vývoj společnosti by ustrnul. Jistě by se to někomu líbilo, 
ale z jakého důvodu? Každý člověk ať si tyto vztahy uvědomí a co 
nejdříve dospěje do stavu, kdy si své největší hodnoty nedá vzít. 
Každý člověk je jiný. Má jiné schopnosti, jinou paměť, jiné 
zkušenosti a hlavně jiné dovednosti, které jsou rozhodující pro 
zapojení do společenské dělby práce. Kdyby zahradník měl jen 
samé rýče, mnoho práce by s nimi nezvládl. Má však i motyky, 
lopaty, sekery, vozíky. Každý člověk musí být jiný, protože je i různá 
práce ve společnosti. Člověk musí včas rozeznat, k čemu se hodí, v 
čem je lepší než ostatní, v čem se liší a k čemu má talent. Je to 
velmi důležité a pomoci by měli i rodiče a učitelé. Když mladý člověk 
zná svoji cenu, pak se dobrý. Jen ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou 
bezcenní, "póvl", se mohou stát zlými a špatnými. 
Jaké vlastnosti mají význam pro člověka samotného? Jsou to ty, 
kterými se člověk liší od ostatních, které jej činí svébytnou 
osobností. Když se rozhoduje o inkarnaci, vždy se berou v úvahu 
vlastnosti, dovednosti a talent člověka. Kdo má mimořádný talent, 
ten se inkarnuje do zajištěné inkarnace do rodiny, kde jeho talent 
bude rozvíjen. Bůh nemá rád tuctové osobnosti. Však i v Novém 
zákoně je psáno: Vím o tvých skutcích. Nejsi studený ani horký. 
Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, nesnesu tě v 
ústech. (Zj 3, 15-16) Údělem člověka je být svébytný, odlišný od 
ostatních. Jinak je jeho hodnota malá. Buďte proto sami sví a 
odlišujte se. Hodnota člověka je především v tom, v čem se liší od 
ostatních. 
Člověk je sice především sám sebou, ale také žije ve společnosti. 
Proto se musíme zamyslet také nad tím, jaké vlastnosti osobnosti 
člověk jako tvor společenský musí mít. Soudím, že si má člověk 
položit tuto otázku: dařilo by se mi dobře, kdyby všichni byli jako 
já? Když odpoví: určitě! Je to v pořádku. Když odpoví jinak, není 
něco v pořádku, možná není ten člověk sám se sebou spokojen. Pro 
každého je důležitý stav celé společnosti. Mnohem důležitější však je 
stav nejbližšího okolí. Nejcitlivěji se nás všech dotýká situace v 
rodině, na pracovišti, mezi přáteli. Když připustíme, že kvůli 
společnosti nebudeme své osobité vlastnosti měnit, pak svému 
nejbližšímu okolí je budeme muset přizpůsobit. 
Nikdo nenajde partnera, který by po všech stránkách vyhovoval. 
To hlavní vyhovuje, tomu dalšímu se musíme vzájemně 
přizpůsobit. Ze své osobnosti musíme něco slevit a něco změnit. 
Opakované chyby se časem stanou těžko snesitelné. Dbejme tedy 
na vzájemné přizpůsobení. 
Obsahem přizpůsobení není ani tak změna postojů a názorů, spíše 
změna chování a zvyků. Vzájemné přizpůsobení je otázkou dohody. 
Každý člověk má usilovat ve svém chování o vyváženou jednotu 
uměřenosti, přirozenosti a svébytnosti. Uměřenost a přirozenost 
jsou velké cnosti, ty mají být obsaženy ve všem. Svébytnost je 
dána zase orientací osobnosti, ale i ona má obsahovat uměřenost a 
přirozenost. Být osobností vůbec neznamená být extravagantní. 
Cizím výrazům se snažím vyhnout, ale zde nebylo možné napsat 
výjimečný. Každý je výjimečný a není extravagantní. V 
extravaganci cítím provokaci. Provokaci zvyky, zjevem, názory, 
chováním. Kdo chce být extravagantní, tedy provokativně 
odlišný, ať tak učiní v rámci nějaké zájmové skupiny. Je to 
sjednocující prvek. Jsme svědky, že tomu tak skutečně bývá. 
Skupina mládeže nosí provokativně dlouhé nebo naopak zcela 
krátké vlasy, obléká se tak, že pohoršuje, chová se tak, aby 
úmyslně pohoršovala. Proč se však mladí chtějí lišit? V dnešní 
společnosti? Kdo by nechtěl! Jistě nebudeme tolerovat trestné činy, 
ale provokace by vadit neměla. 
Tak se lidé scházejí. Kdo má osobité vlastnosti a zájmy, ať se sejde 
s podobně zaměřeným jedincem. Měli bychom tomu napomoci. 
Lidem bude dobře jen mezi sobě rovnými s podobnými či 
stejnými zájmy. Pomozme jim. Mohly by vycházet seznamovací 
noviny nejen pro životní partnery, ale i pro názorové partnery. 
Určitě by se uživily. Pěstujme si tedy svoji osobnost, nedejme se 
svést konformitou. Jsme všichni osobnostmi, poznejme svoji 
cenu, poznejme, co je v nás dobrého a cenného a rozvíjejme to a 
co považujeme za cenné, to rozvíjejme také. Pracujme na sobě, 
rozvíjejme vlastní schopnosti a dovednosti. Získáme tím největší 
trvalé bohatství.  

Smysl  života

Smyslem života je žít. To platí pro každého živočicha i rostlinu. 
Vzpomenete si na mne v bardu, až se vám bude zdát, že už jste 
dlouho po smrti. Budete si říkat: už bych se zase mohl inkarnovat 
a žít další život. To je však z pohledu bytosti samé. To si může 
myslet i králík. Jaký je smysl života třeba krávy? Pro ni samou je 
smyslem života žít. Ale my smysl jejího života vidíme v tom, že si 
od ní vezmeme mléko. 
Pro nás je smyslem našeho života žít snesitelný nebo pěkný tělesný 
život. Život má cenu jen tehdy, když je pěkný a naplněný. Tomu já 
říkám "zajištěná inkarnace". Zajištěná inkarnace obsahuje životní 
program, hmotné zajištění, život s dobrým partnerem, dobré 
zdraví a duchovního průvodce. Čím blíže člověk bohu je, tím má 
větší naději na zajištěnou inkarnaci. 
Co však je to za boha, který vede člověka cestou utrpení? Žádné 
utrpení jako životní program nepřijímejte. Nikdo nemá právo na 
nás utrpení žádat. Ani Ježíš. Ten trpěl dobrovolně, smrt na kříži byla 
součástí jeho života, on s tím souhlasil předem, nemusel. Máme 
přijímat oběť? Bohužel, někdy musíme, některé velké věci se bez 
oběti vytvořit nedají. Ale oběť musí být dobrovolná a dobře 
ohodnocena. Nikdo k oběti nesmí být nucen, přesvědčován, to ano. 
Tak si tedy představte: Vznášíte se v bardu jako duch a přemýšlíte 
o nové inkarnaci. Už se těšíte na další tělesný život. Co si od něho 
slibujete? Především, že budete mít tělo, které samo o sobě je 
zdrojem potěšení. Jen aby bylo zdravé. Pak se těšíte na svět. Na 
pěknou přírodu, rádi pobýváte v lese, u vody, u moře, v horách. 
Pak se také těšíte na svého partnera, že si užijete sexu. Na co se 
ještě můžete těšit? Že něco dokážete, že si Vás budou lidé vážit? Že 
budete žít naplno? To také. 
Škoda jen, že na svá přání z barda rychle zapomenete. Stanete se 
člověkem a v prvních týdnech života si povzdechnete. Tak už jsem 
opět na světě. Co mne všechno čeká? Škoda, že si na tyto situace 
nepamatujete. 
Tak tedy. Jste na světě, máte tělo a máte i problémy a snad i radost. 
Problémy existují objektivně, budou existovat i když se budete 
radovat, i když nad nimi budete zoufat. Nezoufejte, však nejste 
zde se svými problémy sami. Věřte mi, že vaše radost ze života a 
míra potíží spolu souvisí jen volně. Nyní jste na Zemi, máte tělo, 
tedy užívejte. Smyslem života není dělat si starosti, smyslem 
života je žít naplno. Součástí těchto radostí je i seberealizace. Každá 
práce se dá dělat s radostí, je to jen věcí přístupu. A když práce 
nevyhovuje, lze přijmout jinou. Máte-li štěstí, vytvoříte něco 
nového, lidem budete prospěšní a užiteční. I to je součást plného a 
radostného života. Když vás starosti převálcují, těžko je dokážete 
vyřešit. Budete-li nad věcí, všechny starosti vyřešíte, na všechno 
najdete odpověď nebo se s potížemi naučíte žít. Mnoho potíží 
souvisí s karmou a s minulými životy. Ale nemusí. Za mnoho 
potíží si může člověk sám. Přemýšlejte proto o životě, vyhodnoťte si 
svoji situaci, o všem důležitém a novém se poraďte se svým 
partnerem, rodiči, dospělými dětmi nebo blízkými přáteli. 
Vše lze vyřešit nebo se s tím smířit. Jen se těšte ze života, dokud 
máte tělo. Zpívejte, tančete, mějte se dobře. Nezapomeňte na 
prospěšnost, odpovědnost a solidaritu. A až budete v bardu, těšte se 
z barda. Nic vás nebolí, jste volní a svobodní. I bardo má své 
kouzlo, ale jiné než život.  

Základy výchovy

Vše co prožijeme nás vychovává. Dokud jsme ve svém 
biologickém těle, nechejme se vychovávat. A také vychovávejme 
druhé. Žádný systém neobstojí, pokud se nestará o svůj dorost. 
Vychovávat musí působit radost. Výchova druhých nás činí již za 
života nesmrtelnými. Předáváme své názory, postoje, soudy a ty 
budou po nás přežívat. Je opravdu povznášející pocit, když vidíme, 
jak je náš svěřenec šikovný a jak akceptuje a využívá naše vlastní 
myšlenky. 
Musíme vědět, že děti do puberty necháme, aby samy projevily své 
názory, vyzkoušely si prožít své nápady a samostatně řešily zadané 
úlohy. Vždy však musíme zasáhnout, pokud hrozí škoda 
materiální, tělesná nebo duchovní. Zde se pokusíme vysvětlovat. 
Opakované tělesné tresty neuznávám. Dítě si na ně zvykne jako na 
nutné zlo a ony ztratí svůj účinek a vychovatele dítěti odcizí. Dítě 
však musí znát naši sílu. Hlavně však musí mít ke svému 
vychovateli důvěru, která se opravdu obtížně získává a dlouho to 
trvá. Děti však přilnou ke každému dobrému vychovateli, jsou mu 
vděčné a mají ho rády. 
Mládež po pubertě již vyžaduje jiný přístup. Tito mladí už by se 
teoreticky mohli stát sami rodiči a vychovateli, na to je nutné 
myslet. Jsou to naši partneři ve výchově, musíme být velmi citliví, 
jsou kritičtí. 
Trestáme-li, musí být trest volen tak, aby byl vnitřně přijat. 
Nepřijatý trest má přímo opačný účinek, než bychom si přáli. 
Výchova musí být vždy autoritativní. Mladí lidé nemají rádi 
loyální nebo nedostatečnou výchovu, chtějí, aby o ně bylo 
pečováno. Tato autoritativní výchova musí však ctít dohodnutá 
pravidla, musí být spravedlivá a přínosná. Mladí lidé dokáží být 
velmi vděční svému vychovateli, který je připravil do života a 
pomohl jim orientovat se v labyrintu světa, měl pro ně vždy 
pochopení a všechny konflikty dokázal správně ohodnotit a 
vyřešit. 
Lidé po třicítce jsou již zralí, hotoví a jsou připraveni přijmout 
svého ducha. Dříve to možné nebylo, jejich původní vlastní EGO 
bylo ještě slabé a nebylo by duchovi rovnocenným partnerem. I 
tito lidé se dále rozvíjejí a jsou vychováváni. Vychovávají se sami 
nebo s přispěním druhého EGO, které vědomě nebo nevědomě 
přijali. I společnost dále vychovává. Nyní již záleží na motivaci, na 
životním postoji a osobních cílech. I v tomto věku lze člověka zcela 
převychovat. Těmito prostředky jsou trvalý úspěch či neúspěch při 
vlastním zapojení. Kdo je trvale neúspěšný, může se zlomit a stát 
se zlým. Kdo vidí jen záblesk naděje na úspěch, chopí se jej. 
Trvalým vychovatelem je svědomí. Často nedá pokoj tak dlouho, 
dokud není provinění vyrovnáno. Kdo poslouchá své svědomí, má 
naději na věčný život. Musíme své svědomí poslouchat a řídit se 
jeho citem. Vše, co nečiníme v souladu se svým svědomím 
musíme napravit tak, abychom měli své svědomí stále čisté. 
Velmi důležitá je také sebevýchova. Působí na nás celý život. Vše, co 
prožíváme, nás vychovává a ovlivňuje. Máme buď dobré zkušenosti 
nebo špatné. Tak se měníme i ve stáří. Lidé na sebe neustále 
výchovně působí. I děti vychovávají dospělé kteří se o ně starají. 
Výchova je neustálá diskuse. Musíme však vědět, že vše, co člověk 
zvládl, jej dělá lepším, a to, co nezvládl, jej kazí. Proto nikdy 
nebudeme nikoho stavět do neřešitelných situací.  

Vědecké a nevědecké

Původně jsem si myslel, že ve vědecké knihovně najdu úplně vše. 
Nevím, proč jsem si to myslel. Později jsem uznal, že tam nenajdu 
beletrii, ale jinak úplně vše odborné. Překvapilo mne tedy, že tam 
nenacházím knihy inspirativně filozofické, například Fromma. 
Vzal jsem tedy na vědomí, že ve vědecké knihovně budou jen 
knihy, které pomáhají budovat společenský materiální a sociální 
systém, tedy systém na ose sociální s vrcholem směřujícím za 
funkci, že zde zcela chybí knihy, které s tvorbou totalitního 
sociálního systému buď nesouvisí, jako třeba magie a ezoterická 
literatura, okultismus, a že tam nebudou ani knihy, které by 
stávající systém kritizovaly. Ony tam nejsou ani knihy se 
systémovými informacemi, například Dílo Komenského je tam 
pouze v jazyce latinském. Nyní však musím opět změnit svůj 
názor. Ve vědeckých knihovnách není ani to, co jsem dosud 
nevyloučil. Scházejí tam publikace s novými poznatky. Knihovny 
nemají dostatek skladovacích prostor, musejí opustit navrácené 
majetky, jako jsou kláštery a zámečky. No dobrá tak tam alespoň 
bude něco jako povinná četba pro studenty vysokých škol. Cha! 
Není tam ani to. Napadá mne, co tam tedy je. 
Postupně s upadající autoritou vědecké knihovny upadala u mne 
autorita vědy jako takové. Člověk zdokonaluje svůj život vědou. To je 
citát, který jsem kdesi četl latinsky. Ano, věda je souhrn vědomostí 
pro uspokojení materiálních a sociálních potřeb společnosti. Jejím 
úkolem je také zajistit jednotu pojmů, každá vědní oblast je 
pojmotvorná. Odborníci se tak mohou snadno dohodnout na 
odborných termínech a obvykle vědí, o čem se mluví. Lidské 
poznání čerpalo ze scholastiky i alchymie a určitě bude čerpat i z 
vědy. V budoucnosti však poznání bude čerpat i z oblasti 
duchovní, kterou nyní označujeme jako nevědeckou. Právě 
duchovní zdroje poznání se stanou v budoucnosti velmi žádoucí a 
lidé s duchovními schopnostmi, kteří jsou nyní označováni za 
duševně nemocné, plně využijí svých vlastností jako velké 
přednosti. 
A ještě něco. Mám nyní rozdělanou vysokou školu, ještě jsem 
neuzavřel druhý ročník. Nejprve jsem studoval jeden rok fyziku - 
geologii. Jsem svým pedagogům velmi vděčný, naučili mne 
novému způsobu pohledu na svět. Nyní studuji pedagogiku, obor 
velmi příbuzný filozofii. Bylo to pro mne velmi inspirativní. Ale 
málo to, co je v osnovách. Nyní musím studia přerušit. Než budu 
pokračovat, musím dopsat alespoň čtvrtý díl Přirozené víry, který 
se bude zabývat mezilidskými vztahy, výchovou a vzděláním. 
Škola by mi vyryla do myšlení rýhu, kterou bych těžko opouštěl. 
Jedna paní docentka, kterou mám velmi rád, mi radila: dostuduj, 
dostaneš papír který ti otevře cestu do mnoha funkcí. Je to 
pravda, jak jinak bych se domluvil se svými nadřízenými a 
podřízenými? Ale někde jsem něco zaslechl o novém myšlení... 
Ze stejných důvodů jsem chodil do Pionýra. Chodili tam všichni a 
pak za to byl zvýhodněný vstup na střední školu. Na všechny 
přihlášky se uvádělo, zda je uchazeč pionýr. Nedopusťme, 
abychom studovali vysoké školy jen pro samotný diplom. Naše 
inteligence byla za republiky na vysoké úrovni. Drželi jsme krok i 
ve filozofii se světem. Byla však v několika vlnách zničena. 
Za okupace, pak za komunistů několikrát. Zamysleme se, proč tomu 
tak je. Na vysoké škole má každý pedagog svůj cenný životní 
systém. Školství je však zrcadlem společenských vztahů.  

Hodnota poznání

Naše poznání souvisí se životním programem a zapojením do 
společenských vztahů a úspěšností v nich. Máme-li dobré poznání, 
pak se snadno orientujeme ve společenských vztazích a jsme 
úspěšní a prospěšní. Jak tedy posoudit kvalitu a hodnotu poznání 
které máme a které dostáváme? Základní pravidlo zní: Posuzuj 
poznání podle cesty, kterou otevírá. 
Toto základní pravidlo je možné rozvést. Obvykle na první pohled 
a podle zkušenosti můžeme odhadnout a vyhodnotit, jakou cestu 
nám naše poznání otevírá a otevřelo. Jak cenné rady nám dalo. 
Můžeme si také vybrat ze dvou možností. Chceme raději konkrétní 
rady pro naše snažení, jakousi kuchařku, nebo máme zájem o 
systémové informace, které nám dají pochopit systém a odhalit 
řád, na základě kterého jsme schopni sami najít hledané řešení? 
Obě formy poznání jsou pro život potřebné a využitelné. Jak tedy 
zhodnotit kvalitu systémových informací? Předně musí být 
jednoduché, přehledné, nadčasové a musí souviset s dalšími 
systémy v mnoha souvislostech. Čím více souvislostí postihují, 
tím je cena systémových informací vyšší. Jevy a skutečnosti musí 
popisovat v jednoduchých, principielních vztazích. Na jejich 
základě jsme pak schopni správně odhadovat i to, co neznáme. 
Jsou-li naše odhady přesné a správné, přijali jsme dobré 
systémové poznání. 
A jak je to s kuchařkou? Za kuchařku označujeme návod hotových 
podrobných řešení a algoritmů. A která kuchařka je dobrá? 
Najdeme v ní řešení, která vyžadují reálné a snadné vstupy, 
snadný a přehledný postup vedoucí k žádoucímu cíli. 
Abychom byli úspěšní, potřebujeme oba druhy poznání. A jak 
posoudíme věrohodnost našeho poznání? Máte mapu? Jak je 
věrohodná, jak přesně popisuje území, které zobrazuje? Je 
podrobná nebo obecná, je přehledná? Když podle ní jdeme 
přírodou, víme, na co narazíme? Stejně je to s pravostí a přesností 
poznání. Když skutečnost odpovídá našim představám, když se dějí 
věci které očekáváme, když jsme schopni stanovit správné postupy 
řešení, pak jsou naše představy o realitě správné. 
Nebo se snad dějí věci, které jsou pro nás neočekávané a 
nepochopitelné? Pak máme o realitě špatné představy. Nebo se 
snad lidé chovají neočekávaně? Pak jsme je asi dobře nepoznali. 
S poznáním souvisí i program. Máme dobrý životní program za 
kterým stále jdeme aniž bychom se museli vracet? Pak jistě máme 
i dobré poznání a dobrou inspiraci. Jsme úspěšní ve své práci či 
funkci? Dokážeme snadno vyřešit vše, co nám život položí do cesty 
k řešení? Pak jsme vybaveni dobrým poznáním. 
Dobré poznání nám říká, že nic se neděje svévolně. Každý jev a 
každá událost má své příčiny, své důvody, je vždy následkem a má 
vždy důsledky. Každé jednání má své příčiny i následky. Lidé jsou 
ke svému jednání něčím motivováni, může to být i nuda. Sledujme 
tyto okolnosti a ptejme se na ně, abychom děje pochopili. Další 
základní pravidlo: Neposuzujme slova, ale činy. Já k tomu 
dodávám: Posuďme především činy, ale i doprovodná slova. 
I komentář nám mnoho napoví. Jsou slova a činy v souladu? 
Vysvětlí nám aktér své činy, vysvětlí důvody i další cíle, nebo se 
slovy své jednání a jeho cíle snaží jen zamaskovat? Jak jednání 
zapadá do celkové situace a jak je slovy doprovázeno a 
zdůvodněno? Pak se také můžeme ptát, zda tomu či onomu člověku 
lze věřit, nebo zda se před ním musíme mít na pozoru. 
Nedělejme si o lidech iluze. Komu jde o to, abychom získali dobré 
a užitečné poznání? Jen tomu, kdo na tom vydělá, tomu, jehož 
záměry budeme tím naplňovat. Jsou to naši šéfové pro které 
pracujeme. Ale oni současně si budou přát, abychom jiné 
informace vůbec nedostali. Z toho lze usuzovat, že naši 
zaměstnavatelé nám dají nejlepší vzdělání, na základě kterého 
budeme snadno a dobře plnit své pracovní úkoly. Proč tedy 
nezařídit, aby profesní přípravu vedli právě naši příští 
zaměstnavatelé včetně forem a obsahu přípravy? A školství? To je 
motivováno především zajištěním práce pro své zaměstnance. Tak 
dojde k inflaci neužitečného učiva a odtržením teorie od praxe. 
Chcete opravdu hodně vědět? Chcete se vyznat ve společnosti a 
jejich vztazích abyste byli úspěšní? Studujte celý život a vše 
konfrontujte se skutečností. Nemusíte vědět vše. Ale musíte vědět 
vše potřebné pro své zapojení. Co z toho, když budete znát celý 
Nový zákon, když se pak nedokážete srovnat s lidmi? Co bude 
platná inteligence genia, když se nakonec genius uzavře do svého 
vysněného světa? Co platné budou lékaři nejnovější poznatky 
z prestižních časopisů, když nebude schopen dát injekci? Na příkladu 
ukáži, co má znát řidič profesionál. Předně musí umět řídit a znát 
dopravní předpisy. Dále mu prospěje, když bude i 
automechanikem, bude znát mapu, cizí jazyky, bude umět jednat 
s lidmi a obchodovat, předat zboží a také mu mohou být užitečné 
znalosti sebeobrany. Co z toho zajistí zaměstnavatel a co se musí 
řidič naučit sám? A nyní přejděme k dalším důležitým věcem 
souvisejícím s poznáním. Jde o netoleranci k názorům a 
informační šum. 
Netolerance k názorům je obsažena v každé nezdravé společnosti. 
Ne nadarmo najdeme v Novém zákoně snad dvacet ujištění, že pro 
křesťana není jiné poznání a moudrost než křesťanská nauka a oběť 
Kristova. Křesťan nemá znát jinou cestu životem než tu, kterou mu 
jeho kazatelé otvírají. Znát více cest a více možností uplatnění 
v životě znamená možnost volby a ta je pro totalitní systém 
nepřijatelná. Společnost, která lidem otevírá správnou optimální 
cestu, ta se názorových alternativ bát nemusí. Když člověk opustí 
optimální cestu, vždy méně či více bloudí. Tak proč se bát jiného 
poznání? Proč nepřipustit názorovou toleranci? Na své cestě za 
poznáním čekejte i informační šum. Ten může být záměrný i 
nezáměrný. Někdo nemá poznání dokonalé, prosazuje své vlastní 
názory a ty nemusí být přesné. Proto vždy přistupujte ke zdrojům 
svého poznání s počáteční nedůvěrou. Poznáte-li však, že nabízené 
poznání je kvalitní, pak s důvěrou přijímejte i další informace, 
o kterých byste jinak pochybovali. 
Mnohem horší je záměrný informační šum, který může mít opět 
dva důvody. Může jít o záměr odvést od správné cesty nebo zavést 
na cestu nesprávnou. Těm, kteří záměrný informační šum 
předkládají, jde vždy o ovládnutí veřejného mínění. Chcete být 
v obraze? Pak čtěte mezi řádky, odkažte neseriozní noviny, 
nesledujte televizi. I tak se dozvíte od lidí vše, co vás bude 
zajímat. Sledujte vše ve svém okolí, srovnávejte se zprávami, čtěte 
staré noviny a posuzujte, jak nadčasové články tam najdete. 
Prověřte si také, zda máte sami možnost svůj názor uveřejnit. 
Je možné dát otisknout článek do novin? Je možné sdělit komukoliv 
svůj názor? Jsou lidé otevření a sdílní? Vyznáme se ve společnosti a 
dokážeme předvídat? Můžeme své poznání využít ke svému 
prospěchu a užitku společnosti? A jedna rada na závěr: neposuzujte 
své poznání podle toho, zda lidé s vámi souhlasí, ale zda vám 
přináší klid a úspěch.  

Zásady výchovy

Ve výchově toho budeme muset hodně změnit. Především si 
uvědomíme, že osobnost člověka je dána třemi složkami: 
1) Charakterem inkarnovaného ducha, to je schopnostmi, 
dovednostmi (talent), a svědomí. 2) dědičnými dispozicemi (tělesné 
předpoklady) a 3) vlivy okolí, to je příkladem dospělých a 
výchovou. Zpravidla se děti rodí jako bezelstné a plně důvěřující 
dospělým. Důvěru je třeba udržet až do dospělosti. Pokud dítě 
v pubertě zaujme kritický vztah ke společnosti, je to spíše chyba 
společnosti než dítěte. Výchova v zásadě musí reagovat na všechny 
zvláštnosti osobnosti dítěte. Dítě musí být chráněno před špatnými 
vlivy a špatnou výchovou, ale také společnost musí být chráněna 
před špatným člověkem. Lidská duše se vyvíjí několik tisíc let a 
proto lidská podstata zůstává v podstatě zachována. Dejme však 
každému příležitost právě v tomto životě na sobě co nejvíce 
pracovat. 
Společnost ve svém zájmu přijme také regulační opatření pro 
zachování kvalitního genového fondu, například odstupňovanými 
přídavky na děti podle dědičných předpokladů rodičů. Především je 
nutné vštípit dítěti základní pravidla chování, základní řád a 
etické normy a tím u něj vytvořit svědomí. Svědomí není jednou 
provždy dáno a každý člověk má nyní svědomí různých kvalit. 
Svědomí formuje přijetí všeobecně uznávaných norem. Proto je 
nutné, aby jednu společnost řídilo jedno náboženství. Je-li takové 
náboženství dobré a všeobecně přijatelné, náboženská svoboda už 
není nutností. Však i náboženské zvyklosti lze měnit. 
Pro výchovu dítěte je určující první prostředí ve kterém žije. 
Pro první roky života je určující rodinná výchova, láska obou rodičů, 
společně strávený čas. Proto považuji za nutné, aby rodiče dětí 
nepracovali v průměru déle než šest hodin denně. Vůbec by se 
nemělo pracovat déle než šest hodin denně. Zvláště při dnešní 
vysoké produktivitě práce. Z vysoké produktivity se mají dobře 
jen bohatí. V rodině navíc dítě získává první sociální kontakt, má 
tedy poznat, že nemůže mít všechno, ale když se snaží, může mít 
více. Zde se musí setkat s úctou. Naučte své dítě úctě tím, že mu 
úctu budete prokazovat. Poprosíte ho, poděkujete, požádáte. 
Naučíte ho umět si říci oč má zájem. Když nechce, nenuťte ho do 
jídla, do pohodlí, do příjemného. I zde platí, že všeho s mírou. 
Odhadněte optimální míru rodičovské přítomnosti i doby 
osamění. Máte důležitý úkol: poznat talent dítěte. Dítě musí vědět, 
v čem je lepší než ti druzí. Dejte mu poznat radost z úspěchu, proto 
ho pusťte ke každé práci, kterou je schopno splnit, nezapomeňte 
úspěch vyhodnotit a pochválit. Dítě se bude věnovat tomu, kde 
bude mít úspěch. Bude-li úspěšné, bude vědět o své ceně, bude mít 
motivaci i radost ze života. 
Nikdy nesmíte dítěti lhát nebo si z něj dělat legraci kterou není 
schopno poznat. Dítě je důvěřivé, ale jen do doby, kdy zjistí, že je 
podvedeno. Pak naopak není důvěřivé vůbec. Když se dítě na něco 
zeptá, tedy mu odpovězte tak, aby z toho mělo co nejvíce a radujte 
se, že je zvídavé. 
Škola musí mít takovou náročnost, aby na ni všechny děti stačily a 
nikdo nezaostával. Co je platná inflace učiva, když děti nemají čas 
na hry, učí se celý den a pro nové staré zapomínají? Věřte, že dítě, 
které neprospívá, velmi se trápí a škola je pro něj místem ponížení 
a depresí. Nevíte-li, co z osnov vypustit, tak si zjistěte, co si děti ze 
školy pamatují. Překvapí vás, jak je toho málo. Škola je obrazem 
společnosti. Dobré školství může mít jen dobrá společnost. Dítě 
musí být chráněno před rodiči a jejich špatným působením. 
U některých dětí se nyní setkáváme s útěky z domova. Kdyby mnohé 
děti měly kam jít, uteklo by jich mnohem více. Zajistěme místo, 
kam by mohli děti utíkat. Děti budou znát adresy pedagogicky 
poučených (bezdětných) rodičů, ke kterým se mohou na 
přechodnou dobu uchýlit a konzultovat s nimi své potíže a své 
názory. Tito náhradní rodiče mohou přijímat děti od pěti výše, 
dokud se děti nestanou nezávislými dospělými. 
V těchto náhradních rodinách mohou děti zůstat několik dní, 
a úkolem dospělých bude nechat dítě odpočinout, zjistit důvody 
odchodu z domu, zjistit představy dítěte o životě, dát mu rady, 
ovlivnit jeho postoje a názory, naučit je potřebným dovednostem 
a dohodnout s rodiči další postup. Mohou docílit nápravu vztahů 
v rodině, mohou dítě usměrnit, ale mohou také pro ně zajistit 
náhradní výchovu, konzultaci s odborníky na dětskou 
problematiku a cokoliv jiného. 
Pokud pobyt zaplatí rodiče, zůstane to mezi nimi. Pokud pobyt 
bude platit stát, náhradní rodiče pro pověřenou instituci napíší o 
pobytu zprávu s návrhem řešení. 
U problematických dětí je nutné provést diagnostiku všeho, 
co s jejich potížemi souvisí. Zjistit původ potíží, postoje, názory, 
hodnotovou orientaci, zdravotní předpoklady, talent, plány a 
představy dítěte. Diagnostika je v současné společnosti na dobré 
úrovni, jen je nutné ji doplnit o dotazy na představy dítěte o 
ideálním společenském prostředí. Musíme se dítěte zeptat, jak si 
váží lásky dospělých, rodičů, jak si cení důvěry, pohody, pohodlí a 
bezstarostnosti, zda se chtějí svými schopnostmi prosadit a jak, 
zda chtějí žít v přepychu nebo skromnosti, jak moc chtějí být lidem 
prospěšní, čeho si váží, čeho si cení. Jak si představují svůj ideálně 
prožitý život. Musíme se však ptát i na krizové jevy. Zda uznávají 
násilí, pomstu, drogy, podvody, svévoli a pod. 
Když jsou představy dítěte o životě přijatelné, pomoci dítěti 
k realizaci života podle těchto zásad a na takový život je připravit. 
V zájmu dítěte i společnosti pak představy dítěte upravíme nebo 
rozvineme. 
U všech dětí bez rozdílu budeme rozvíjet jejich pozitivní 
schopnosti, zejména ty, ve kterých se projeví jedinečnost dítěte. 
Jen bych k tomu dodal, že nevychováváme dítě jen pro jeden život, 
což dnešní ateistická i křesťanská společnost neuznává. Škoda. 
Může se stát, že se narodí a vychová zcela zlý člověk, neschopný 
sociálního kontaktu a připravený působit jen zlo a násilí. Máme 
diagnostické nástroje k tomu, abychom toto včas odhalili, jen je 
využít. Shodli jsme se na tom, že pro potlačení kriminality je 
nutná a nejlepší prevence. Člověku potencionálně zlému se 
budeme více věnovat. Zjistíme charakter jeho svědomí, jeho 
hodnotovou orientaci, jeho postoje, názory a představy o působení 
ve společnosti. Pokud zvýšená výchova nic nesvede, dáme tomuto 
člověku jasné ultimátum. Je nebezpečí, že bude působit zlo, jakmile 
se tedy tyto předpoklady projeví, bude potrestán a izolován. 
Umístění v izolačním táboře není potlačení lidských práv a svobod, 
protože tyto jsou určeny jen občanům řádným, a řádné občany je 
nutné před kriminalitou chránit. Ostatně taková izolační místa 
mohou těmto lidem vyhovovat. Budou sví mezi svými. Vytvoří si 
zde svébytnou společenskou organizaci. Pro budoucnost bude 
nutné dát společnosti řád. Musíme však citlivě stanovit hranice 
práva, povinností a omezení, aby měl člověk dostatečný prostor 
pro seberealizaci. Tím rozumím, že člověk sám zvolí své zařazení 
do společnosti. Že své prospěšnosti dá vlastní formu i obsah. 
K tomu je nutné poznat, co lidé potřebují a co potřebovat budou. 
A musí platit, že čím je člověk nebo jeho organizace prospěšnější, tím 
je stabilnější, lépe oceněna a prosperující. Musíme i zde najít 
spravedlnost. 
Děti potřebují kontakt se svými vrstevníky. Pokud ho nemají, 
nevyvíjejí se zdravě. Rodiče by mohli svým dětem kamarády 
vybírat, ale v praxi na výběr mají vliv jen nepřímý. Jejich dítě si 
vybírá takové kamarády, kteří jsou mu blízcí svými názory, svým 
zaměřením a také blízkostí bydliště. Pro první přátelství také 
rozhoduje vztah ke škole, k učení a k poznání. Každá parta je 
alespoň trošku závadná. Především kluci provedou celou řadu 
lotrovin. Pak na ně v dospělosti s láskou vzpomínají. Pokud má 
však parta celý program zaměřený na páchání zla, je partou 
závadnou a škodlivou nejen pro své okolí, ale pro sebevýchovu 
svých členů. Obvykle pomůže trest za zlé skutky a parta se 
rozpadne, pokud ne, je nutné členy od sebe oddělit do odlehlých 
míst aby se nemohli scházet. 
Naše společnost si také láme hlavu s předčasnou sexualitou 
mladých lidí. Vadí nám, když ještě nedospělé děti se mají stát 
rodiči. I tomu se dá předejít správnou výchovou. Především 
tvrdím, že pro všechny děti bez rozdílu je vhodná naturistická 
rekreace. Nahota při koupání, sportu, turistice i při soutěžích. 
Zvyknou si na nahotu jako na zcela přirozenou věc. Sex však pro 
děti až do dospělého věku vhodný není a děti mu nemají být vůbec 
přítomny. 
Dospělí ať si sex vyřídí mezi sebou, ale děti ať z toho vynechají a 
rozhodně ať je sexuálně nezneužívají. Věnují-li se děti sexu, pak se 
zaměří na něj a o jiné věci se nezajímají. Přestávají se učit a pro 
mnohé to může znamenat trauma. Však až nadejde správný čas, 
sexu se snadno sami naučí nebo se poučí z vhodné knížky. Pokud 
přesto rodiče zjistí, že jejich nedospělé děti začínají žít pohlavním 
životem, mohou jim dát antikoncepci. 
Naše společnost je velmi složitá se složitými vztahy i ve výchově a 
vzdělání. O co nám vlastně jde? Abychom dítě zlomili, aby bylo 
poslušným občanem a přinášelo oběť v osmihodinové pracovní 
době? Však vidíme, že k oběti už nikdo ochotný není a lámání 
charakteru vede nikoliv k podřízenosti, ale ke vzpouře. Naše děti, 
které se narodily jako důvěřivé a oddané se po seznámení s životní 
realitou stávají svévolné, vzpurné a všeodmítající. Kde tedy 
hledat chybu a kde nápravu? Děti musí pochopit, že pokud se 
zapojí do společenských vztahů a budou lidem prospěšné, pak 
prožijí plnohodnotný a šťastný život. 
Pokud to však nebude pravda, nikdy je nepřesvědčíme. Nyní spíše 
poznají, že drzost, svévole a podvod vedou k bezpracnému zisku 
za který se jim otvírají dveře k úplně všem radostem. Nedivme se, 
že máme pak výchovné problémy. 
A jak se vzděláním? Je jisté, že základní vzdělání v délce devět let 
bude plně organizovat stát nebo region. Že je na vše dost času a 
dětem musí zbýt volno na hry a na práci v domácnosti, to je jisté. 
A co potom? Podle pravidel čtyřčlenné společnosti by štafetu 
vzdělávání měly převzít ekonomické subjekty. Ti, kteří vytvářejí 
hodnoty a uspokojují potřeby lidí a společnosti, by si své 
zaměstnance měli vychovávat sami. Dá se očekávat, že potom bude 
vzdělávací proces plnohodnotný a efektivní. Příprava na práci 
nebude zbytečně dlouhá a že bude obsahovat vše důležité a nic 
zbytečného. Žádné zbytečné výdaje a spojení s praxí bude též 
zajištěno a nejlepší pracovníci mohou zůstat těm, kteří si je 
vychovali.