 |
Jaký svět si
přeji |
|
|
K něčemu potřebujete mít
podmínky a lidi, pro dvě aktivity nikoho nepotřebujete: 1) k sestavení vlastního
osobního životního plánu a 2) utracení peněz, které máte k dispozici. Je sice
pravda, že i tyto dvě hodnoty jsou podmíněny situací, že máme celou spoustu
povinných plateb, ale ostatní hodnoty jsou zcela pod vlivem sociálních podmínek a
vztahů. Tento můj článek, jakási esej, se má týkat právě toho programu, který si
můžeme vysnít aniž bychom se kohokoli na co ptali a může to udělat každý a měl
by to udělat každý, protože už samo vyslání myšlenky a přání může spustit
příznivé sociální i mocenské změny. Na samém počátku svého plánování nové funkční a spravedlivé společnosti musí být připomenuto, že jsme v podstatě každý jiný, každý z nás má zájem o jiné prožitky, jiné emoce a jiný životní styl. Vyloučit lze pouze zdémonizované bytosti, osoby, které na vše pouze útočí, nejsou schopny komunikace ani dohody a vše by řešily pouze silou, násilím a pouze podle vlastních představ bez příznání komukoli čehokoli. Tedy násilní a destrukční sobci, s těmi počítat nemusíme, jinak musíme počítat se všemi. Někdo si přeje pohodlí a aby se o něj někdo staral, jiný se vyžívá v rozkoších, další je workoholík, který jedná jen podle své vůle, někdo také může milovat riziko, strach, dobrodružství a adrenalín. Jen totalita jako projev mocenského sobectví naprosto nerespektuje lidské odlišnosti a od všech žádá, aby se chovali stejným, ideologií a katechezí předepsaným způsobem. Budeme tedy respektovat lidské zájmy a s tím souvisí vytvoření duchovní, ideové a sociální životní alternativy. Tedy přesně to, co současné církve označují jako sekty a co FBI důsledně likviduje na základě volby buď vypít jed nebo kulku do hlavy. V zákoně o církvích není slovo "sekta" vůbec použito. Systém, který nedovoluje vytvoření sociální alternativy, je systémem totalitním bez ohledu na to, jak sám sebe nazve. Přeji si tedy svět dělené moci, kdy každý mocenský prostor (světadíl, stát, region, město, obec) má svá práva a prostor pro vlastní životní styl s tím ovšem, že se nebudou již stavět žádné železné opony a ploty z ostnatého drátu. Lidé budou moci volně přecházet z jednoho státu do druhého a usadí se zde pouze na základě zájmu o jeho profesi, když ho stát nebude chtít, tak se zase vrátí domů. Daně se nebudou přerozdělovat, ale zůstanou doma a část poputuje k volnému použití výše. Slibuji si od toho, že i pro mne zde zůstane malé království o velikosti jednoho domu nebo jedné farmy. Nyní jsou zaměstnanci mnoha profesí v zaměstnání deset i více hodin, jsou přetažení, nemocní, nemají zájem o nic lidského a rozpadají se jim vztahy. Jejich nasazení nyní způsobilo krizi z nadvýroby. Všechno máme, ale systémy se rozpadají. Dříve to řešila válka. Vše se zničilo, aby lidé mohli dál s velkým nasazením vyrábět a tvořit nadhodnoty, než zase další válka jejich výsledky zlikviduje. Takové řešení je ovšem nepřijatelné. Pracovat budeme podle svých sociálních potřeb, nikoli proto, aby byl zajištěn jakýsi parametr výroby HDP. Banky nyní musí vyplácet dohodnutou výši úroků bez ohledu na svoji prosperitu, což je likvidační. Úroky mohou být vypláceny jako forma divident podle prosperity peněžního ústavu. Také burzy se ukazují být velmi rizikovou institucí a finanční trh se určitě bez nich zcela obejde. Celá finanční oblast se musí také vyladit na kreditní systém, to znamená, že peníze bude mít jen ten, kdo si je zaslouží, ne ten, kdo umí obratně využívat fint finančního systému. Určitě se také vrátíme k plánovanému hospodářství, osvědčilo se, i když jsme v té době neměli počítače, bez kterých se asi na této úrovni ekonomika řídit nedá. Dalším prvkem, který vznáší do společnosti destabilitu, je forma zástupné moci. Vůbec nezáleží na tom, jak je politik prozíravý a zdatný, může si být jist, že nejvíce po dvou volebních obdobích odchází, protože nedostane peníze na svoji volební kampaň a končí. Zpravidla se však nedostane na novou volební kandidátku. Kromě toho prosazení jakéhokoli politického záměru vyžaduje velké nasazení a vždy se může najít nějaký subjekt, například ochránci přírody nebo aktivisté, kteří jakýkoli návrh smetou ze stolu. To vede k tomu, že politici myslí spíše na sebe a nemají zájem si dělat problémy. Tento systém zástupné moci se nazval demokratický s tím, že sice není dobrý, ale že zde nic lepšího není. Bodejť by bylo, když se všechny snahy toto změnit, důsledně likvidují těmi, pro koho je zástupná moc dobrým štítem proti občanské nevoli a neposlušnosti. Reálná moc je kdesi nad námi v nedohlednu, kdysi reprezentována šlechtou, nyní v rukou finančního systému a ještě výše. To ukazuje dnešní doba, kdy formální finanční krizi řeší cosi vyššího systémovou podporou vybraných ekonomických subjektů. Moc je v rukou rodů, to považuji za dobré, a přeji si, aby se obnovil systém dříve šlechtický, ovšem šlechtu bych už do toho netahal. Rody musí dostat trvalou moc, kterou si udrží vlastní spirituální podporou a vlastním kreditem. Správní rody budou mít moc nad svým prostorem, městem, krajem, regionem a budou se starat o jeho prosperitu tak, aby prosperující moc mohly předat potomkům, dalším členům svého rodu. Od takového uspořádání si slibuji nízkou správní entropii, jinými slovy, že to bude fungovat ke všeobecné spokojenosti a já budu mít konečně pro sebe a své souvěrce dům nebo farmu. No a nyní, za těchto podmínek si mohu vysnít, jaký svět si přeji sám pro sebe. |
