 |
Židovský ideál Jaro Křivohlavého |
|
|
||
| Po cestě vlakem
jsem poslouchal Český rozhlas 2, Praha, dokud se signál neztratil. Vysílali besedu o
sociálních vztazích a hostem byl pan Jaro Křivohlavý, uznávaný odborník na
mezilidské a sociální vztahy. Zahájili písní Karla Kryla "Děkuji".
Karel děkuje za všechny útrapy, které prožil, protože z něj udělaly milujícího a
spokojeného člověka. Pan Křivohlavý na to navázal a vyprávěl, jak se jen dva židé zachránili z celého tábora, protože se schovali v kanále, jak umírající žena v nemocnici lezla po čtyřech, aby sousedce podala vodu, když měla žízeň, jak mnozí další trpěli skoro jako Job a moc za to děkovali a já jsem pochopil, že židé jsou skutečně vyvoleným národem, část z nich k oběti. I když je mi takový vzor cizí, dávám přednost odstranění příčin zla, tedy aby se už nikdo do koncentračního tábora nedostal, aby taková zařízení neexistovala, aby zdravotní sestra přišla včas za svými parcienty, aby mladí lidé neumírali a aby solidarita mezi lidmi přinesla řešení i pro méně obtížné situace. Vyzkoušel jsem ideál pana Křivohlavého na manželce. Když mi vyčítala, že nic nedělám a co všechno dělám špatně a ona jak tím trpí, poukázal jsem na utrpení Jobovo a jak mnohem více trpěli lidé za války a umírající v nemocnici, když museli sousedce podat vodu, když měla žízeň a vyzval jsem ji ke statečnosti a uvedl případ pana Křivohlavého, jak se mladí lidé, kteří beznadějně umírali, ještě rychle učili hrát na kytaru všechny ty akordy a jak se učili japonsky, neuspěl jsem. Manželka vůbec nepřijala židovský ideál hrdinského překonání utrpení po vzoru Joba a trvala na tom, že mám doma také něco dělat a nenechat vše na ní. Pak mne ale napadlo, že jsem vztahovačný a že se pan Křivohlavý nepokoušel nám předat nějaký vzor a už vůbec po nás nechtěl, abychom si nechali vše líbit. Nezbývá tedy, než si přát, aby nám už všichni normalizátoři a teroristi dali pokoj a nechali nás žít v pohodě podle vlastních vzorů, hodnot a priorit. |
