lg_blog.gif (11652 bytes)

Ženy milují pouze jednoho muže,

lg_menu.gif (1813 bytes)

vzdáleného, ženatého nebo workoholika.

  Nějak se v tom nevyznám, pouze jsem si vzpomněl na citát z úvodu filmu "Nejasná zpráva o konci světa", který sděluje: "Tak jsme přišli o všechny ženy." Setkávám se s mnoha osudy žen a samozřejmě i já jsem účastníkem vztahů. Běhám za ženami a loudím: vy jste taková příjemná žena, pojďme někdy spolu na vycházku. Paní odpoví: nemám zájem,neboť miluju pana Vlastimila. Ptám se: a s panem Vlastimilem chodíte na procházky? Paní odpovídá ne, ale je to můj osudový partner, do roku 2011 se má vrátit z ciziny k manželce a pak se mi jistě ozve. Aha, odpovídám s velkým pochopením a běžím k jiné ženě. Vyhlídnu si velmi sympatickou Helenu a hned se jí dvořím. Paní Heleno, Vy jste velmi sympatická žena, mohu Vám psát básničky přes Internet? Ne, odpoví, nechodí na Internet, neumí pracovat na počítači. Aha, hned se nabízím, že ji to naučím. Jsem ale odmítnut, protože má přítele Antonína. Aha, chápu situaci - a s panem Antonínem zkoušíte surfovat? Ne, pan Antonn bydlí v Roudnici, je ženatý a neodpovídá mi na mé smsky. Aha, tak to jo, považuji vztah s paní Helenou za nereálný a běžím dál. Je tu paní Alena. Přeji krásný den, paní Aleno, zdaliž bych Vás mohl pozvat na kafé do restaurace u lesa za přehradou? Ano, tam já občas sama chodím, dám Vám někdy vědět. Po měsíci čekání se snažím urgovat svoji kávu za přehradou a je mi sděleno, že paní Alena má osudovou lásku v Příbrami, pan Miroslav je workoholík, tak ona ho sice vroucně miluje, ale on jí neodpovídá na její dopisy. Ani zde jsem tedy neuspěl a běžím pustit počítat a číst zanedbanou poštu. Pěkný den, pane Němec, kdybyste se mi tak podíval do karet, jaký budu mít vztah s přítelem, je to osudová láska, ale nepíše mi, nemá o vztah zájem. Tak beru karty a paní píši: je to osudová láska, ale nemá o vztah zájem, proto Vám neodpovídá na Vaše vzkazy a dopisy. Paní je smutná. Tak ji píši: když o Vás nemá zájem, tak berte muže, kteří mají o Vás zájem. No jo, ale když já ho miluji, je to moje osudová láska. Přece mi to posledně vyšlo v kartách, že je to moje osudové láska!
No, přál bych si, aby ženy, které se mi líbí, si se mnou povídaly a nechaly se pozvat na kafé, třeba najdu odvahu a budu je hladit a slibuji, že to jejich vysněnému ženatému příteli neřeknu. Dřív to bylo aspoň tak, že každý si užíval nevěru, samozřejmě za nevěru trestal svého partnera, partnerku, pro obě pohlaví platilo, že sám si každý užíval, žena i muž, ale ani manžel, ani přítel, nesměl mít jiný vztah. Dnes už jsme dál. Ženy i muži se zamilovali do svých snů, čekají na svého vysněného osudového partnera a budou čekat třeba marně a třeba až do konce života.
Přitom stačí přípomenout dobu předbělohorskou, kdy každá žena i každý muž šli se milovat s každým, do koho se zamilovali.
Co, předbělohorská, za napoleoských válek se také lidé milovali, a co za Napoleona, ještě v době romantické, v secesi do Světové války!   A jsme my schopní se do někoho zamilovat?