 |
Blog 2014 |
|
Komu věřit? |
||
| Pokusím se o jakousi velmi obecnou úvahu o tom, komu věřit. Nepochybně, bůh je jen jeden. To platí pro všechny úrovně, na každé úrovni je pouze jedna autorita. Tatínků a maminek jsou miliony, ale pro děti je to nezajímavé, ony mají na světě jen jednoho tatínka a jednu maminku a jiní je zajímat nemohou. Každý kult, každé náboženství má jen jednoho boha, jedno božstvo, ale jen jednu autoritu. Nejvyšší autoritou pro křesťany je Duch Svatý, tomu se nemohou ani rouhat. Pro dělníky je nevyšší autoritou mistr, jen jeden, pouze ten jejich. K autoritě se ukotvíme, přilneme, bezvýhradně a oddaně ji posloucháme a plníme její pokyny a příkazy. Každý skupina nebo společnost má svoji nejvyšší a jedinou autoritu a když vše funguje nic není nutno řešit, my se zaměříme na plnění svých úkolů a rolí. | ||
| Problém nastává tam, kde skupina nebo společnost nefunguje, v krajním případě se autorita a celé vedení skupiny chová nepřátelsky a ohrožuje své členy. Pokusím se o analogii, protože na všech úrovních máme stejné možnosti. Týrané děti jsou rodičům odebrány úřady a umístěny v dětském domově nebo odvezeny do zahraničí. Jiné možnosti mají v dospělosti, pak buď vztahy urovnají nebo z rodiny odejdou a vztahy omezí. Kdo není spokojený v zaměstnání, hledá něco jiného. Když najde něco lepšího, odchází. Kdo není spokojený v církvi, odchází k jiné nebo se stává bezvěrcem. Kdo je ohrožený ve své vlasti, utíká jinam i za cenu mnoha rizik. Římský správní systém alternativu nemá. | ||
| Společnost se brání odchodu svých členů, dříve odchod do sousedního panství povoloval nebo nedovolil panovník, když se svět zvětšil, postavila společnost plot kdesi dál na hranici. V dnešním globalizovaném světě si můžeme utéci kamkoli, kde si myslíme, že si polepšíme. O útěky a stěhování mi ale nejde. Jde mi o to, komu věřit. Rozhádaný svět nás vtahuje do svých konfrontací a mnozí lidé odcházejí bojovat, samozřejmě za pravdu pravdoucí. Svět je nějaký, realita je jediná a je dána. Ale hodnotících měřítek je mnoho, někdy jen takový osobní názor, obvykle však vyhraněný názor účelový. Komu věřit, když stačí ukázat na člověka, to je kriminálník, to je úchylák, to je ďábel, to je podvodník, bere úplatky, bere drogy, a už se s takovým člověkem nikdo nebaví. Mohla by to být každého věc, kdyby spor nebyl v další kofrontaci pro jednu ze stran likvidační. | ||
| Nelze vždy ukázat: ty budeš vpravo, ty budeš vlevo. Taková arbitrážní autorita není k dispozici na každé úrovni. Soudy sice jsou, ale spíše nepracují a tak by bylo dobré se vždy dohodnout. Každý spor má svoji konstantu obratu. Jinými slovy, každý spor vysiluje až se dojde ke snaze se dohodnout. Aby se tato konstanta snížila, byli vojevůdci vybráni z jiného národa. Napoleon z Korsiky, Hitler z Rakouska, Stalin z Gruzie. Dnes jsou všechny války a konfrontace pro bojovníky likvidační, protože o ukončení bojů rozhodují vůdci, kteří jsou od bojovníků velmi vzdáleni a na jejich životech jim vůbec nezáleží. Mnohé spory se tak stávají nekonsensuáními, prostě dohoda není možná, protože spor je přikázán někým shora a příkazce není znám. Tak se stane, že spory nekončí a jsou likvidační. Kdo poradí, co s tím? | ||
| pokračování | ||
 |
|
|