 |
Pavel Němec |
||||||
|
|||||||
| 051. Práce Pod pojmem práce rozumíme několik druhů činností. Práce jako zaměstnání, práce jako fyzikální veličina, práce jako činnost strojů, práce jako úmyslná činnost zacílená na uspokojení životních potřeb. Čím začneme? Práce jako fyzikální veličina je dána součinem síly a dráhy. Čím větší silou působíme po delší trase, tím větší práci vykonáme. Čím delší dobu odvádíme práci, tím větší výkon jsme odvedli a více energie vynaložili. Práce jako součin síly v Newtonech a dráhy v metrech se udává ve Wattech. Všechny tělesné bytosti mají tělesné potřeby, které je nutné uspokojovat. Pokud takové veškeré uspokojování životních potřeb nazveme prací, pak pracují i prvoci, mechy a lišejníky. Taková práce je však naší představě o práci velmi vzdálena. Bližší je představa, že pracuje vlhké dřevo. Práce ptáků stavějících hnízda a shánějících potravu je nám také bližší. Bobři staví hráz, pavouk pavučinu, včely v úlu, mravenci mraveniště, kanec vyhrabává kořínky, myši a lišky hrabou díry v zemi, každý živočich nějakým způsobem uspokojuje své životní potřeby a tím koná práci. Člověk nemá více potřeb než jiný živočich. První lidé si vystačili se sběrem plodů a materiálu v přírodě. Ve chvíli, kdy vyvstala potřeba vyšší lidnatosti, musel člověk plody země pěstovat a tím svoji práci znásobit. Byl úspěšný a poznal další radosti, které práce přináší, především pohodlí. Našli se však lidé, kteří toužili po větším pohodlí, ale nechtěli více pracovat než jiní. Začali práci organizovat a vytvářet civilizaci. Organizační práce není tak náročná na fyzickou práci než zemědělská nebo řemeslná činnost. Tak vznikla civilizace, dělba práce se dále dělila a organizace byla složitější, potřebnější a tím i více ceněna. Organizátoři se stali mocnými a mohli počítat i s pomocí duchovního světa. Aby mohli dále hromadit majetek, zavedli peníze. Aby mohli ospravedlnit vlastní shromažďování peněz, začali s jejich přerozdělováním. Když nashromáždili velké bohatství, museli ho chránit, však i včely chrání svůj med. Zařídili si armádu a když už ji měli, zaútočili na slabšího souseda. Tak roztočili spirálu válek a stále dokonalejších zbraní. Práce dříve byla nutná k uspokojování potřeb, nyní přibyla nutnost posílení moci pro její stabilitu. Práce přibylo a stále jí přibývá. Práce se stala samoúčelnou a vůbec nekončí uspokojením potřeb. Lidských potřeb přibylo a pracovní vztahy se zkomplikovaly, vynutily si složitou organizaci a spěch, termíny a trvalý oběh peněz. Civilizace se stala křehkou a provázanou v mnoha směrech. Práce tak byla odvedena zcela mimo lidskou přirozenost. Velké průmyslové kolosy musí pracovat i kdyby nechtěly, jakmile havaruje jedna součást, například doprava nebo zdravotnictví, rozpad se lavinovitě rozšíří. Nezbývá, než postupně opět práci vrátit k přirozenosti. Pracovat pro uspokojení svých potřeb, zjednodušit pracovně - civilizační vztahy, posílit samostatnost regionů, posílit samostatné podnikatele, především zemědělce a řemeslníky. Nebojme se však civilizačních vztahů. Podívejme se, jakým složitým mechanismem je příroda, třeba les nebo rybník. Také tam jsou jednotliví živočichové vázáni na celý systém. Systém je však dokonalý, proto je funkční a perspektivní. Co nám brání, abychom si vytvořili dokonalý společenský systém? Základem je však přirozená funkce práce jako nástroje k uspokojení životních potřeb. 052. Program Mnozí z nás se učili řídit automobil. Vědí proto, že se musí dívat dál na silnici, ne těsně před kapotu. Kdo se dívá blízko před kapotu, stále rejdí volantem sem a tam. Ten, kdo se dívá do blízké budoucnosti, také stále někde rejdí a dělá zbytečné věci. Zaměří svoji pozornost na nedůležité věci, jejichž platnost brzy pomine. Rozumný člověk dělá jen to nejdůležitější a zaměří se na úkoly trvalého významu. Přehled takových úkolů je obsahem plánu, programu. Nejlépe pochopíme, co je to program, když umíme programovat počítač. Plán je podle mého názoru představa cíle, ke kterému chceme dospět a program je tou cestou po které ke splnění plánu půjdeme. Před stanovením programu si proto stanovíme cíl, kterého chceme dosáhnout. Cíl má být hodnotný a jeho význam dlouhodobý. Pokud se svého cíle vzdáme před jeho dosažením a stanovíme si cíl nový, může se nám stát, že budeme se pohybovat v marném kruhu. Budeme si klást nové a nové cíle a před jejich splněním je opustíme. Splníme-li cíl s krátkodobým významem, pomine význam našeho snažení spolu s významem cíle. Měl bych asi uvést příklad: totalitní společnost vymýšlela pro mládež různé kratochvíle. Na počátku osmdesátých let bylo po ulicích slyšet kulitřísk , to byly dvě pružné koule uvázané na 20 cm dlouhé šňůrce, se kterými se o sebe třískalo nahoře i dole a záleželo na šikovnosti, kdo déle třískal. Koncem osmdesátých let se sbíraly "céčka", písmenka z plastů. Představte si, že by někdo psal obsáhlou knihu o umění "kulitřísku". Snad by ji stačil dopsat, než opadl zájem o tuto kratochvíli, snad se mu ji podařilo i vydat, ale její význam zanikl s opadnutím zájmu. Jiný tvůrce by zase mohl udělat katalog "céček", jejich barev a hodnot, ale co po opadnutí zájmu? Módní záležitosti se objevovaly v každém věku. Člověk má však mnohem více pomíjivých zájmů než společnost. Pomíjivé zájmy berou mnoho energie, což může být na druhou stranu zase dobře. Je lépe promarnit energii v pomíjivých zájmech, než ji vložit do nekalé činnosti, která z každé nudy vychází. Všechny plány a programy vycházejí z možností. Kdo je plně zaměstnán, žádné nové programy nesestavuje. Kdo má volný čas, hodnotí své možnosti, zvolí si plán a sestaví program. Pak hledá informace potřebné k realizaci plánu a následně program realizuje. Je úkolem panovníka, aby stanovil dlouhodobý program společnosti na základě jejich perspektivních potřeb a dlouhodobých výhledů. Ostatní pak odvodí z tohoto dlouhodobého plánu své osobní plány a sestaví svůj program. A jak má program vypadat? Musí mít hlavní rámec a hlavní cestu. Dále musí počítat s možnými variantami vývoje, reagovat na ně a vracet po jejich vyřešení program zpět na hlavní cestu. Můžeme být omezeni ve svých možnostech, můžeme být chudí a bez informací, můžeme být nemocní nebo osamoceni. Ale ve zvolení plánu a sestavení programu nás nic neomezuje. Na základě svých informací a možností vždy nějaký reálný program sestavit můžeme. Zde začíná cesta k pohodě. 053. Funkce Funkce je pojem se kterým se setkáváme všude, kde se něco děje, kde je nějaký průběh. V matematice vyjadřuje funkce závislost mezi veličinami, kde jedna je nezávisle proměnná a druhá závislá nebo závisle proměnná. S funkcí souvisí také učení o příčině a následku, ale o tom později. U živých bytostí funkce označuje subjekt s vlastní vůlí a ve společnosti osobu pověřenou nějakým řídícím místem. V hodnotovém kruhu nalezneme funkci mezi poznáním a majetkem. Funkce pro svoji realizaci potřebuje informace a prostředky, možnosti. Pak vychází z poznání a svojí realizací vytváří majetek nebo vychází z možností, majetku a vytváří poznání, je zdrojem ověřeného poznání. V nefunkční společnosti je možné, že funkcionář zneužívá svůj majetek a svoji funkci k matení konkurentů iluzí a bludy a falešné informace zneužívá pro posílení své moci. Funkcionář může i naopak využívat informace, které má jen on sám k posílení svého postavení a zmnožení svého majetku. Takto je vše propojeno. Plnění funkce závisí na charakteru subjektu. Úmyslně jsem napsal subjektu, protože to platí pro vše živé, nejen pro člověka. Podle své přirozenosti plní vše, co nás obklopuje, nějakou funkci. Baktérie rozkládají co se dá, mravenci se živí lesními škůdci nebo nám šmejdí v bytě, ptáci létají a hledají potravu, les plní mnoho funkcí. Nás zajímá hlavně svět lidí. Funkcionář plní svoji funkci podle své osobnosti. Proto již ten, kdo provádí výběr osobnosti, určuje, jak bude určitá funkce plněna. Kdopak asi dosadil na místo ředitele toho břídila? Jeho strýc? Je pravda, že výběr na místa funkcionářů není dán jen požadovanými schopnostmi, popřípadě neschopnostmi, ale také zájmem mít na tom či onom místě spolehlivého nebo alespoň poslušného člověka. Také se přihlíží k tomu, s kým se kdo zná, protože funkce je nyní vždy spojena s dobrým finančním ohodnocením. Obsazování funkcí by mělo být dáno pouze žádanými osobními vlastnostmi funkcionáře. Věřím tomu, že to tak v budoucnu bude. Pokud chceme zrušit nějaký úřad nebo organizaci, například konkurenční, prosadíme do jejího čela neschopného břídila a dáme mu absolutní moc. Chceme-li, aby cokoli dobře fungovalo, musíme hledat a vyhledat vhodného kandidáta. Dnes se buď s výběrem nikdo nenamáhá nebo chce alibisticky odsunout od sebe odpovědnost za výběr, popřípadě chce maskovat dosazení vlastních mazlíčků, tak vyhlásí konkurs. Konkurs formálně proběhne, blázni se radují, nikdo nic neříká, protože v konkursu byl vybrán ten "nejlepší". Ten, kdo místa funkcí obsazuje, vždy plně odpovídá za to, že dosazený funkcionář si povede ve funkci dobře a jeho úřad bude vzkvétat. Dříve se místa vládců ve společnosti dědila z otce na syna a otec vždy dbal na to, aby svoji zemi předal následníkovi v dobrém stavu, pokud možno prosperující. Dnes se dosazují zástupci moci, poslušní panduláci. Musí poslouchat toho, kdo má nad nimi moc. Realizace takové moci má mnoho podob. Aby se mocní zbavili své odpovědnosti zcela, dávají hlas občanům, aby si v demokratických volbách zvolili své zástupce. Je pouze otázkou, zda jsou připraveni skutečně vhodní kandidáti. Ti, kteří připravili kandidáty, jsou plně odpovědni za to, že zvolený funkcionář bude dobře plnit svoji funkci. S každou funkcí je spojena odpovědnost. Každý, kdo samostatně rozhoduje o čemkoli, musí být schopen své rozhodnutí obhájit před všemi, koho se to týká. Kdo není schopen unést svoji odpovědnost, kdo není schopen svá rozhodnutí plně obhájit, ztratí nad svojí funkci vládu a utopí se v chaosu, zmatku a strachu. Do jednotlivých funkcí dosazuje člověka inkarnační bůh. Je to čistá schopná bytost, jí patří část společnosti, nese za ni odpovědnost národnímu bohu. Rozhoduje o tom, koho pustí do života a koho ne. To však nestačí. Má-li společnost plně prosperovat, musí být občané ke každé funkci řádně vychováni a vzděláni v dobrém školství. Dobrou společnost tvoří dobří funkcionáři a dobrá společnost vychová dobré funkcionáře. 054. Majetek Za majetek považujeme hmotné statky které slouží k uspokojování potřeb člověka a společnosti a k dalšímu vytváření hodnot. Z toho všeho, co nás obklopuje je majetkem to, co nám patří a co nepatří nikomu jinému. Aby bylo možné majetek shromažďovat, byly vymyšleny peníze. Peníze slouží především k možnosti seberealizace, k službě druhým i k rozdělování a uspokojování životních potřeb. Bohužel, peníze umožňují i neúčelné hromadění majetku. Vzhledem k tomu, že je to záměr, nebyly dosud stanoveny žádné meze pro tento nepřijatelný jev. V totalitní době jsme žili v iluzi, že existuje také společný majetek. Jaký je však rozdíl mezi majetkem společným a majetkem nikoho? Máme-li společnou židli, pak si my všichni na ni můžeme sednout, je-li volná. Když si chce sednout někdo, kdo k nám nepatří, měl by se zeptat někoho z nás, zda smí. Na židli, která nepatří nikomu, si může sednout kdokoli a nikoho se ptát nemusí. Hranice je nejasná. O společném majetku se toho napsalo již hodně a tak již víme, že se společným majetkem je spojeno nejedno úskalí. Nikdo se nechce uskromnit, takže společný majetek obvykle nestačí nebo je rozkraden. Víme již, že společně užívané předměty musí mít majitele nebo alespoň správce. Každý, kdo vlastní majetek, má z něj nějaký užitek. Buď ryze osobní, když do vlastní postele si lehá jen on sám nebo zprostředkovaný, když nechá za úplatu v posteli někoho přespat, například majitel hotelu. Pro vlastnictví majetku nejsou dány žádné hranice. Lidé to přijímají jen za předpokladu, že mají všichni. Majetkové rozdíly jinak vedou k neklidu a sociálnímu napětí. Není možné však každému dát, co by si přál, protože každý majetek je nutné vytvořit a za každým majetkem musíme vidět zničené životní prostředí. Zajímá nás tedy, jak je majetek ošetřován, využíván a chráněn. Je obtížné najít správnou míru mezi společenským zájmem a zasahováním do soukromí toho, komu majetek patří. Zde máme prostor k zamyšlení. 055. Potřeba Co člověk potřebuje k životu? Světlo, teplo, vodu, živiny, kyslík, spánek, defekaci, lásku, sex, všeho přiměřeně. Člověk je velmi skromný tvor, opravdu toho moc nepotřebuje a mnohé další potřeby jsou dány jeho touhou po pohodlí a štěstí. Kyslík, světlo a teplo jsou dány prostředím, které si člověk k životu zvolil a tak už o nich ani dále neuvažujeme. Bible říká, že člověku má stačit jídlo a oděv. Víme, že člověk potřebuje více a jsme schopni mu to přiznat. Potřebuje i střechu nad hlavou a teplo u kamen v topném období. Vzhledem k prostředí ve kterém žije potřebuje i péči o zdraví, vzdělání, společenskou funkci nebo práci, zábavu a odpočinek. Jednotliví lidé pak mají další potřeby. Někdo například potřebuje pivíčko, jiný léky. Spotřební společnost pak dále vychovává záměrně lidi k dalším potřebám. Takovou formou je i reklama. Někdo vidí reklamu a jásá: ano, to musím mít, to musím vyzkoušet. Čím více potřeb, tím jdou lépe na odbyt služby a zboží. Potřeba také souvisí se společenským postavením. Čundrák potřebuje deku a rum, tramp potřebuje batoh, spacák, ešus a pláštěnku. Podnikatel se zase neobejde bez obleku a mobilního telefonu. Otázka potřeb není zas tak banální, jak se zdá. Když je schopen člověk omezit své potřeby na minimum, stane se svobodným a nezávislým. Pokud má člověk mnoho potřeb, stává se jeho život plným, bohatým a pestrým. Ideální by tedy bylo mít mnoho potřeb, kterých je člověk schopen se vzdát. Jenže poznané příjemné věci se stávají našimi potřebami s prvkem závislosti. Vzdát se příjemných věcí je někdy těžké, ale jde to, pokud neupadneme do závislosti. Potom nás neuspokojené potřeby na kterých jsme závislí mohou vést i ke kriminalitě a násilným činům. |